Na sever daleký, nejzazší,
kams v Norsku přišel jsem kdys,
kol mlhy jako když napráší,
zem v ní jak ztracený mys.
V hostinci chudém, venkovském
jsem našel nocleh a klid,
z mansardy v střeše v dál patřil jsem,
kde mdlý plál svítilen kmit.
Zda bylo to moře, byla to mhla,
to Bůh ví, nevěděl jsem,
má noha cestou dalekou mdlá,
zrak stížen dotěrným snem.
Však sotva jsem ulehl do peřin,
já nemoh’ usnouti přec,
před zrakem duše let za stínem stín,
já cítil žaláře klec...
Jak hlemýžď má ji k zádům svým
vždy přirostlou, nehne se v ní,
já cítil, dědů mých odkazem zlým
jak všecko se na mně teď mstí.
Já nemohl usnout, já přemýšlel,
já vstal a v okno jsem leh’,
zřel v hloubku a k nebi a ve mlhy běl
a v bdění se potácel v snech.
Ten sever! Ta výška! – Kde tvoje vlast?
Sám nevím, co hnalo mne sem,
jak mlhy bych skloněn byl nad propast,
tak bez vůdce, bez rady jsem.
A tuším a hádám, kdes pode mnou,
kde hluboko mha nad vším lpí,
vlast v duchů teď hodinu tajemnou
pod patou olbříma spí.
A v Adrii, slunný kde koupá se jih,
co stihnout duchem jen smím,
to severu od jihu rozdíl – to smích
do smutku, pod nímž se chvím.
To smutek je, stvořen být, nevědět proč,
jen hledat, a tušiti jen...
Ó skláněj skráň růžence nad klokoč,
má bábo, všecko tu sen!
V mansardě vbité v lomenic štít
zřím v dálku, v prostor a v hloub,
a co dí mé srdce, co dí můj cit,
zřím před sebou – Mojžíšův sloup.
A kterak sním ve výši, připadá
mi zázrakem, divem, co znám,
že Epikura svět zahrada,
co za ní, že illuse, klam!
Ať zdřimne si pod mými nohami svět,
v mhu pravěku stopený mys...
Noc povždy v mysli mé bude tkvět,
již v Norsku prosnil jsem kdys!