Byl statný děd
a sám o sobě říkal,
že hlídá svět,
a umírat se zvykal.
A denně vycházel před otců starý dům
do svojí zahrady, již leta pěstil sám,
a patřil na řeku a patřil ku horám.
Vše stejné jako kdys – a podlehával snům.
Až já tu nebudu, snad mojich vnuků ruch
zde bude rozléhat se prázdnou silnicí!
Zřel k slunci zamyšlen, pln naděje a tuch,
ač říkal: Nevěřím, byl v hloubi věřící.
A časem pomalu kol něho změněn svět;
jen onen hřbitov tam vždy nějak blíž mu byl;
jak vše lze chápati a všemu rozumět,
tak on to pochopil a klidně ve všem žil.
Do křesla praděda, jenž dřív tu sedával,
se stulil odhodlán; svět nemůž’ více dát,
pro dceru, pro syna, co mohl, stranou dal,
pro ženu úsměv jen a touhu – vytrvat!
Však vzadu starý Řip mu k duši mluvil též,
i orná lícha ta, zkad ustoupil již kmet;
v něm pravda života, kol zisk jen, klam a lež,
a lid, jejž miloval, pod jarmem těžkých běd!
Tu révu řezaje, tam broskev vida kvést
po zídky špalíru, on zamyslil se tich,
rád jeseň vítával i nové vesny zvěst
a mudrc v přírodě jen usmál se a vzdych’.
Tak leta znal jsem ho. Byl celý, ryzí muž.
Jak pýchou zaplanul mu bohatýrský zrak,
co kolem plesala mláď, hochů, dívek druž,
– i moje v středu jich – zřel tiše do oblak.
Zřel ve svém životě ten moment jediný:
jak hřměly hmoždíře, jak v plesu každá ves,
když balvan urvaný ze Řipu hlubiny
v divadla základy jak ve triumfu vez’.
Tu doufal zajisté, co nestih’, stihne syn,
a v této naději šel na výměnek svůj,
a dlouhá léta zřel vznik zory, noční stín,
a vždycky povzdech’ si: Bůh Čechy opatruj!
Byl statný děd
a sám o sobě říkal,
že hlídá svět,
a umírat se zvykal.