IV. Dvanáct pláče z věže,

Adolf Heyduk

Dvanáct pláče z věže, v hřbitova koutě samovrahův hrob, na něm sedí on; života rob ztracený ztracených dob. Šum větrů mimo spěchá, on hledí na svěží les, na osamělý dům, před jehož okny kdys kles’. Mlád odešel v daleký svět, a byl by v radostech, a v slunci žil tak přeblažen, tak rád – a vzdech – než s ní se u domku střet’. Žel! Jinak chtěl život však obou, skončil, v hrob zašel a byl tak mlád; předešel čas, leč z hrobu nazpět by rád, zas rád pro nový život šel! Ven, hledí k domku! Květů na korunce chvěje se rosa, on vzdychá. „Ó živote, radosti, slunce! Mám věčně se trápit a zticha věčný jen sníti sen?“ Vzdech’, do dlani lebku svou klade, zvon jednou zasténal, pak ticho zase je všade – znik! Čas šel dál, on vzdech, a v hrob zas leh’!

Patří do shluku

jaro, vzpomínka, mládí, květ, vesna, kvést, zkvétat, jarní, rozkvést, jeseň

159. báseň z celkových 680

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. KDY VRATÍ SE... (Karel Babánek)
  2. In memoriam. (Jaroslav Vrchlický)
  3. SKIZZA Z ULICE. (Jaroslav Vrchlický)
  4. 14. Den k večeru se chýlí, (Karel Babánek)
  5. NOVÝ ŽIVOT. (Louis Křikava)
  6. VÍRA. (Louis Křikava)
  7. TOUHA PO DOMOVĚ. (Bohuslav Květ)
  8. I. „Jenž z mrtvých vstáti ráčil.“ (Xaver Dvořák)
  9. Na Řipu. (Karel Babánek)
  10. HROB. (Jaroslav Haasz)