II. „Jenž bičován býti ráčil!“

Xaver Dvořák

II.
„Jenž bičován býti ráčil!“
To lidské záští, ach, což trpce zraní, hle, Krista Božská tvář juž k nepoznání, své oko vlhké zvedá k blankytu, ni tam, ni zde, ach není soucitu. Či přec? – slyš! v davu vzlyká tiché štkání! oj marně srdce mateřské se brání a v muce Kristu kolem siných rtů se mihnul tichý úsměv v zákmitu. Dál srší rány v svaté tělo krutěkrutě, však Ježíš stojí klidný, nepohnutě a božství záře jasná plá mu kol; ach dobře ví, že v davu toho lidu jen jedna duše cítí Jeho bídu a každým vzdechem rost’ by její bol. 50

Kniha Zlatou stezkou (1888)
Autor Xaver Dvořák