IV. „Jenž Tě, Panno, na nebe vzíti ráčil.“

Xaver Dvořák

IV.
„Jenž Tě, Panno, na nebe vzíti ráčil.“
Zem ztichla v smutku, květ měl slzu v oku a pramen v mechu zastavil se v toku i ptáci, na křoví jenž zpívalizpívali, teď zmlkli a se k nebi dívali. Tam azuru již modrém ve hluboku se andělové nesli v plachém kroku a jako bouře hřmící přívaly jich sladké hymny dolů splývaly. Na křídlech bílých jako z liljí květů v trůn spjatých k nebi Tebe vznášejí, již z náručí vyrvali hrobu – světu; a proto divná bolesť zemi souží a vzdechem lká to ve vln peřeji – ach, proto duše má vždy k nebi touží. 57

Kniha Zlatou stezkou (1888)
Autor Xaver Dvořák