U herce antického v jedné řadě
zřel Satyr masky různé pohromadě.
Ta děsně zející se divně smála,
v té bolest tragická až v slzy tála,
v té škleb se rouhal, mračilo se záští,
ta tupě civěla v své nudy plášti
a jiná zase plesná, vítězící
jak dithyrambus rozkoše svou lící
by jásala, se tvářila a pěla.
A Satyrova ruka neumělá
je brala jednu po druhé a v smíchu
je kladla na tvář v ješitnosti pychu.
V kov zrcadla pak netvor nahlížeje
děl posměšně: Já jsem duch epopeje,
jsem smích a bol a hněv a jásot davu,
mně stačí v masku strčiti svou hlavu
a duší světa jsem. To lehká práce!
Jen pravou masku v čas nastrčit hladce
a jásá dav, neb slzí dle mé chuti! –
V tom vešel mistr, stanul bez pohnutí
a dlouho na hru Satyra se díval,
pak zamyslil se dlouho, hlavou kýval
a více k sobě nežli k němu pravil:
Proč mnohý jak ty by se neproslavil?
Vždyť umění to maska je a láká.
Však ducha v masku uvěznit, jenž ptáka
má perutě a hlas, to kouzlo větší.
Vol masky, jak chceš, a mluv bohů řečí;
co platno, jestli srdce nepromluví!
Měj Musy nebes za své písně chůvy
bez ducha, vzlet, bez srdce, jež jest láska,
jest umění tvé pouze prázdná maska,
již Satyr na tvář nastrčí v smích luzy
a kterou mění dle potřeby v chůzi,
by odhodil ji, dav když tleská hlučně.
Ty hraješ dobře, obratně a zručně,
však člověk nejsi v tom, jsi Satyr pouze,
rub peníze a výsměch lidské touze,
jež bohům rovna v tom, že bez úkoje.
Bud člověkem! – a vítězství je tvoje!