Quis ut deus?
Ve starém chrámě, okny gotickými
kam poslední se kradly slunce blesky,
ve prachu sloupech kadidla jak dýmy
jenž vznášely se, oprýskané fresky
jsem prohlížel a zachvěla mnou bázeň.
Ó zjevení! v plamenů děsnou lázeň
se kácel dav sta hlav a berly, mitra
a kříže, koruny a meče, žezla,
a velký Anděl jako úsměv jitra
stál nad tou směsí, jež se v požár svezla,
tvář jeho byla slunce na blankytu
a „quis ut deus?“ nesl na svém štítu
napsáno blesky, vítězný byl, děsný.
V tom se strany, kde mhy a kouře běsný
se valil vír, Smrt přiskočila k němu
a ze zadu, by neviděl to, chvatem
za slovem deus „ego“ psala hnátem
a chechtala se při tom vtipu svému.
44