Jich město v rumech, zbytky jejich rodu
v svůj hostinný krov starý prales vzal,
však z požáru a rumu, z krve brodu
cit volnosti se jako orel vzpjal,
jich bídu, vyhnanství ta naděj zlatí,
že velký duch, král rodu jich, se vrátí.
Noc. Prales dřímá. Vodopády hučí.
Svit bledý v černé stíny padá s hvězd,
ze sítí hroch svou zvedna hlavu kňučí,
liany chví se, hlučně praská klest,
jak hadů chumáč se to s větví spouští –
tlum černých postav vychází teď z houští.
Kde města jejich tmí se zříceniny,
tam doplazí se jak raněná zvěř,
jak stíny sami přitulí se v stíny,
na tváře padnou; větrem chví se keř
a pláče s nimi, ba i hvězdy mají
v svém oku slzy, teskně mlhou plají.
Pak ženy jdou a nesou plné mísy,
je staví v trosky druhdy svatých míst,
jsou plny pokrmu, až přijde kdysi
ten velký duch a král, by měl co jíst,
by nežli zvedne oštěp za lid svatý,
se posilnil na troskách jeho chaty.
„On přijde jistě,“ kmeta ret se třese,
„Snad zítra juž,“ lká dívka v modlitbách,
„On přijde, přijde!“ ohlas praví v lese,
„On blíží se!“ dí žhavý zory nach.
Jak perla v moři měsíc juž se ztrácí.
V les truchlých poutníků se zástup vrací.
„Však zítra jistě přijde,“ dětem praví,
na troskách obce svojí truchlí zas;
jdou léta – trocha z těch, jenž byly davy.
Kmet umírá, však slední jeho hlas
zněl nadějí: „On přijde, pozor dejte,
ať plné mísy najde tam, jen dbejte!“
Ó svatá víro lidu, holubice
nad zkázu vzlétající z potopy,
z těch lesů, kde tě třeba není více,
sem zaletni v ty rumy Evropy,
ať můžem věřit, ať přeludem není
nám jitra svit a lidstva vykoupení!