Král Lovis vyjel dubinou,
jež spala posud v páře,
si z rána na lov s družinou.
Odleskem jitřní záře
všem oštěpy se blýštěly...
Tu u starého buku,
kde rohů zněl ples veselý
do žežulčina „kuku!“,
královu oři v uzdu pad'
gnom sivý s šedou bradou:
„Můj králi, jsi mi příliš mlád,
nezhrdej starce radou:
Vždy v levo hleď,
však v pravo jeď
a co se netýká tě, tam nedej odpověď!“
Usmál se Lovis, hlavou kýv',
dost rád měl gnomů chasu;
dál středem šlo to lesů, niv,
ve rohů plesném hlasu.
Ha, vzácná laň! – Jí v zápětí?
Ó jak lákala krále!
Však radu gnoma v paměti,
bod oře, cválal dále,
jen v levo hled, však v pravo v před
se pustil tmavou houští,
ať mnohý pán a mnohý man
do vousů vádu spouští,
král dále hřmí,
kde hvozd se tmí,
kdo králi, rcete, v něčem kdy odporovat smí?
Kde bystřina v duh tisíce
v skal tříšti rozpěněná,
na levo stála dívčice
nad prádlem nachýlená.
Zřel nahý prs král, plný bok,
zrak nebeské pln vnady,
leč bodl oře v prudký skok,
pamětliv gnoma rady.
Trh' prudce uzdou na pravo,
man za ním nerad pílí
a brouká: „V hlavě nezdravo
má dnes to náš pán milý,
tu pustí laň,
dál cválá v tmáň
a nechá ujít sobě tak růžnou, zlatou skráň!“
Tak jeli v slunce úpalu
den celý bez přestání,
šer sedal si již na skálu,
kus zvěře jeden ani
v tom trysku nebyl uloven,
dnes bude návrat smutný!
„Za kříž buď tesák vyměněn
a zbroj za mnišské kutny!
Ký ďábel do cesty nám hnal
jen z rána toho gnoma?
Líp u číše bych v šachy hrál
a seděl v klidu doma!
Což ani snad
král nemá hlad,
ni žízně nemá? Věru, to bych věděl rád!“
Král jako přikut na oři
svou družinu hnal více,
tu z tmy před nimi vynoří
se čtverhran – šibenice!
Na každém rohu klátili
se oběšenci nazí,
do sebe větrem mlátili,
a jako had se plazí,
syk' jeden na druhého: „Hej!
Už jede! Nám tu schází!“
a druhý: „Tak ho zavolej!“
a třetí, až to mrazí,
křik': „Mezi nás
pojď v noční kvas,
o půlnoci sem přijde sám velmistr náš – ďas!“
A rázem v prostřed čekanu
cos rudou září vzplálo,
jak tisíc žhoucích kahanů
to tančilo a hrálo.
Jak suchý list, slyš větrem svist,
na holi, na koštěti
z tisíců opuštěných míst
dav čarodějek letí
a oběšenci šourají
se s šibenice dolů,
s vrhcábů číší hourají
a křičí v družném kolu:
„Pojď mezi nás
sem v noční kvas,
o půlnoci sem přijde sám velmistr náš – ďas!“
To na levo zřel Lovis král,
jen kříž udělal honem,
a na pravo se dále hnal,
znik chechtot za skal sklonem.
Tak cválali, pot na čele,
až z tmy jak z černé vlny
hrad královský se vesele
vynořil světel plný!
S rachotem dolů padl most,
výš trysk' pak prudkým zdvihem,
„Z vás každý na noc je můj host!“
král k manům děl a mihem
u stolu již
všem plná číš
s úst sňala pečeť hrůzy i cvalu toho tíž.
A s číší v ruce Lovis děl:
„Na zdraví pijme gnoma!
Bez jeho rady, kdož ví, žel,
zda bychom byli doma!
Za laní hnát se? – Nebezpeč
nás mohla krky státi!
Za ženou hnát se? Horší léč,
nechtěj se ani ptáti!
A v pekelníků vnadidla
dát slovo odpovědi? –
Kam vedlo by? – Tož pravidla
ať každý si z vás hledí:
Na levo hleď,
na pravo jeď,
a co se netýká tě, tam nedej odpověď!“