Podivná pohádka: Byl králem žebráků
a špinavců a sběhů; však byl také králem laní,
vod jasnozřídlých, žlutých oblaků,
byl škaredý jak vlkodlak a zemřel bez usmání.
Ve sluji toužebné, kde kořání zlé čpělo,
když z tmavé dálky bubny bouře táhly,
když nebe v hoře upadlo a na svět zanevřelo,
dav smutných vyhnanců on svolal ve sněm náhlý.
Huňatí uhlíři od milířů se sešli,
kde blízko zvěře v jámách nocovali,
a psinců hlídači a hrobař v hlíně sešlý,
půlslepí šumaři a bylinkář Syn Skály...
Hle, zámek skleněný, v němž moloch vyhřívá se
– z milosti boží knížátko – na posměch naší nouzi
a paní jeho sněhová o ebenovém vlase
na šerpě chrta vodící, jenž lísá se i vzpouzí.
Hle, zámek rozkoše, kde k radovánkám troubí
na šalmaj vzletnou zlatobílé páže,
pro stálé bezpečí ční v arkýřích a loubí
mohutné stíny volající stráže...
Ten ovčince my (pojďte blíž!) dnes navštívíme k ránu,
až budou slábnout souhvězdí a mdloba stráže schvátí,
kdo v tichou fortnu první vpáčí ránu,
ten mramor prsou paniných smí první objímati!
A snesem poháry a oživíme krby
(pán hradu lýčím spoutaný se na nás dívat musí),
až v očích našich rozhoří se oheň vína hrdý,
pak ženy svlečem, rozpletem vlas jejich noční, rusý,
a dáme vášni svobodu... Až kvas se přece schýlí
a úsvit sychravý k nám zádumčivě vstoupí,
o skály číše roztřísknem, jež z orgií nám zbyly
a počnem kupčiti: ‚Kdo tuto děvku koupí?!‘
„Zaplatím krunýřem a modrý prsten přidám!“
‚To málo je! Hleď, její skvoucí nohy!
Za jab’ko korunní jen nevěstku tu vydám.‘
„Nuž, ještě vzácnou čabraku a trojí losí rohy!“
V toužebné sluji svaté ticho bylo,
když skončil starý vlkodlak a tma tu byla dávná,
stříbrné světlo vlasatic se venku zahemžilo,
Noc navštívila doupata v svém diadému slavná...