Vše naposled se v konec chýlí,
den nejdelší má v posled noc,
vše otravné snů, chimer býlí
svou zázračnou již jeví moc.
To slunce, po němž vzpínal zraky
kdys junný poutník, nyní zmdlen,
za olověné klesá mraky,
snů v oči padá tíž a hlen.
Z hor, v dálce modrými jež rysy
sem svůdně kynou k pozdravu,
kýs vánek zavál a se mísí
jak lehký oddech ve trávu.
Ta svěžejší se zdá již kynout,
kdes jistě bude pramen skryt...
Skloň ucho! Slyšíš jej se řinout
přes kapradí a přes pažit?
Jen za ním! Tráva houstne měkká,
tu kapraď, tam list lopuchy,
u křivých vrbin chodce čeká
stín plný blahé předtuchy.
Snem obtížený jak v snu kráčí,
dne požár za ním. Vlhký chlad
jej objímá, kde vrby pláčí
nad tůní, kam šer noci pad’.
Po hladině jak člunky duchů
lekníny plynou vnořeny,
jak hadí spleť spí beze ruchu
až u dna jejich kořeny.
Jak světloška cos v květech plane,
snad slzy rusalek a vil?
Na lupen těžká rosa kane
a z hloubi zazní teskný kvil.
A chodec jde, krok matně řídí
dle tluku srdce do tmy dál,
luh s podivnými květy vidí,
však utrhnout je by se bál.
Neb jak v jich kalich přehluboko
se udivený zadívá,
v něm pláti vidí živé oko...
Květ vážně hlavou zakývá...
A chodce zrak jak v hloub mu spěje,
tu vidí v květech tiše spát
svých drahých mrtvých obličeje
všech, které vzal mu hrobů chlad.
Tu otce tvář a tam tvář matky,
tu sestry, děcka tahy mdlé,
tam obličej své lásky sladký,
vše v mlhavém jak zrcadle.
Bez bolesti zří, bez únavy
jich klidné tváře k němu výš,
stín z jeho duše prchá tmavý,
k rtům uklání se míru číš.
A na víčka to zvolna klesá
jak sladké něhy opium,
zrak nezvedne víc nad nebesa,
kde trysk již v mlhy hvězdný tlum.
Jen klekne, noha v půdu vrůstá,
jest bez tíže, jest dítě zas,
ret líbá zbožně mrtvých ústa,
a květem sám se stane v ráz...