Slyšíte? Od Seiny břehů
křídlem blesku letí zvěst
do kraje k nám mlhy, sněhu:
Veliký Pan vzkříšen jest!
Julian jak Apostata
bohy obrodit chtěl svět,
dvacátého věku chvátá
chabý syn, by z prachu, bláta
thyrsus zved’!
V tisíc hlasů, jež kol třeští,
tento nejvíc duší hne,
staré blaho lidstvu věští,
tebe splnit, zlatý sne!
o němž Byron, Schiller snili,
jejž se mudrc dávno vzdal,
od chvíle, co Kristův bílý
stín se v krvi s kříže chýlí
v lidský žal.
Dosti pláče, slzí, trudu!
Jak to láká líbezně!
V azur, nach, nad prach a hrudu
v radost vzlétnout vítězně!
růžemi číš ověnčenou
zvedat, plnou na pokraj,
věřit, že jest žena ženou,
štěstím v rozkoš proměněnou
a svět v ráj.
Věřit, že můž’ chvít se země
pod kentaurů kopyty,
vlnou, listím v stesk náš jemně
že lká kdosi ukrytý,
že jest božství sladké tvoru,
smrt že není hrozný trest,
není vin a není sporu,
co zde zašlo, dál můž’ v sboru
žíti hvězd!
Slyším. Péro z ruky padá,
i já snil tak druhdy, jun,
teď zmij skepse však se vkrádá
v rozechvěný paian strun.
Svůdný hlas, z nějž vesna dýše,
v každém zazní století,
Keats, jenž pil jej z plné číše,
usmívá se přitom tiše
v podsvětí.
Krásný sen! Však zašlé Vesny
nepřivolá nikdo v svět,
lidské myšlenky kruh těsný
v tentýž bod vždy ústí zpět.
Pouze prstí příštích časů
může býti minulost,
nový strom však v nových pásů
blankyt zvedá novou krásu,
plodů skvost.
Zapuštěný v staré zemi
ovšem kořen lidstva tkví,
novými však haluzemi
vichr nové doby chví.
Věků bouře odchovaly
blesky zrytý starý peň,
v šíř se směle rozkládaly
nové větve, aby daly
novou žeň.
A ty bouře děsné byly,
střískána tu mnohá sněť,
strom však divem staré síly
vyhnal nové v odpověď;
svatý obraz zbožnou rukou
v kůru kmenu druhdy vbit,
v časů píseň děsnozvukou,
sytou lidstva hořkou mukou,
chví se, smyt.
Brzy všecko bude mythem,
to jest: prstí nových dum,
z nichž svým vlastním prohřát citem
silný orel k nebesům
vzlétne člověk doby příští,
aby navzdor bouřím všem
po illusi snu a tříšti
zatk si hvězdu na bojišti
v diadem.
Olymp i Ráj v sobě nesa,
na sobě sám maje dost,
resignuje na nebesa
země pán, ne plachý host;
positivní prací silný,
dobrý, ale spravedliv,
nový Prometheus pilný,
z ducha svého těže dílny
sterý div;
potře patou zmoka války,
bratra k hrudi přivine,
přepne moře, sblíží dálky,
poušť v oasy hostinné
změní neúmornou dlaní,
prost všech panství nároků,
takže v jitra nové vzplání
pouhou bájí bude lkání
otroků.
Myšlenky své símě dračí
vtělí hravě v spasný čin,
na vše silou vlastní stačí,
vnořen vlastních do hlubin.
Srdcem dítě a muž skutkem,
jasný, klidný, sladěn vším,
marným neutýrán smutkem,
pozná, smrt že žití útkem,
smířením!
Toť ta ducha „říše třetí“,
třeba snem se zdá dnes být,
ruče doba vstříc jí letí,
zvedněm zrak výš, dlaň i cit!
Bouří příští mír se chystá,
vrchol stromu zří již v jas,
jenom srdce mějme čistá,
a sny Platona a Krista
vzplanou v nás!
Vtělíme je v sobě sami
bez kultů a bez forem,
cetkami jež jsou a hrami
tam, kde duch tlí úhorem.
Bez Dryad a Kozonohů,
bez průvodů, slavností,
pozvedneme v tanci nohu
v hold z všech největšímu bohu –
Radosti!