Píseň.
Ty nevíš, kolem hlavy Tvé
že letí moje sny,
že podjeseně chmúrný den
Ti mění do vesny.
I k Tvému loži přiblíží
se v noci potají,
a blaho v duši, studu nach
Ti v líčka dýchají.
Ten jeden „miluj!“ zašeptá
a druhý „vzpomínej!“
i z modlitby Tvé večerní
Tě ruší jejich rej.
To oni jsou v Tvé ložnici,
když Tvůj šat zašustí,
a ruka Tvoje na plesu
když vějíř upustí.
38
Když s lože skočíš v leknutí,
až chvěje se Tvůj hlas,
a přes Tvá nahá ramena
Tvůj zlatý padá vlas.
Když odhaluješ ňadra Svá,
bělejší nad úběl,
a ptáš se: „Jsem tak spanilou,
jak o mně v písni děl?“
Tak všady Tebe provází
jich žert a šum a smích,
a darmo ptáš se bojácně,
jak zbaviti se jich?
Jen hlavu skloň na prsa má
a rty přilož k mým rtům,
bych políbením odepnout
moh’ zlatá křídla snům.
Pak usne v důlku tváře Tvé
jich dovádivý rej,
jen jeden „miluj!“ zašeptá
a druhý „vzpomínej!“
39