Cestou.
I.
I.
Nad mezí zelenou vlas vrby svislý
a dlouhé řady zrajícího žita,
kus blankytu, který se klasy kmitá
jak snů mých sítí obraz Tvůj v mé mysli.
A vrby šum a klasů jemné chvění,
a nad bodláků nachem bzukot včely;
bez strastí, vzpomínek, tak v zapomnění
bych prosníti chtěl tady život celý
a usnout na vždy – jen vlas vrby svislý
nad chorou hlavou, jen Tvůj obraz v mysli!
II.
II.
Jdu světem jako vlna řekou
a jako nebem tažný pták,
tu klesnu mechu v náruč měkkou
a zadívám se do oblak;
tu poslouchám bouř vodopádu,
tu v omšené zdi starých hradů
svou unavenou hlavu kladu,
50
tu běžím zřídlu v zápětí;
ó jaký sen, a jaká chvíle,
nad hlavou střemchy květy bílé,
mé touhy bez směru a cíle
když oblohou se rozletí!
Tu staré sny a staré báje
před zrak mé duše stoupají,
jak zlatá pára nad tmou háje
se nad mou hlavou houpají;
tu zbytky zdí a starých věží,
tu suchý kmen i větev svěží,
a hovor vln, jenž dolem běží,
tu mluví kámen, květ i sluj;
jak v ruinách keř růží planý
jen větrů dechem kolébaný,
tak v troskách srdce z mlhy tkaný
mně zkvetá, drahá, obraz Tvůj!
51