Marii.
Ce que l’homme ici-bas apelle le génie
c’est le besoin d’aimer...
A. de Musset
I.
I.
V mé duše hloubi dřímá melodie
tak jemná, tichá, měsíčná a snivá,
jak labutě zpěv, když se večer stmívá
a žalným stonem vlna v rákos bije.
A když má hlava v ňadra Tvá se skryje,
Tvým okem duch můj na věčnost se dívá,
tu píseň zní a ton za tonem splývá,
a duše má v nich jásá, mře a žije!
To smrti předtucha! – a zní tak jemně,
jak pták by zpíval žloutnoucímu stromu
před odletem svým k jihu v zimní době. –
Ty darmo skláníš krásnou hlavu ke mně;
věř, ani věčnost nemá času k tomu,
co, Marie má, rád bych svěřil Tobě!
67
II.
II.
Juž velký měsíc nad vodami vstává
a hravé vlny lesklou čechrá dlaní,
s ním kněžna noc se k spící zemi sklání,
jak k prsům mým Tvá čarokrásná hlava.
Té noci stín – to kadeř Tvoje tmavá,
a retů nach – červánků zlaté plání,
a očí lesk – hvězd nočních usmívání,
ba čelo Tvé i luně bělost dává.
A co tušíme v sladké vůni květů,
co zvučí ve vln šumu lichotivém,
čím k srdci mluví kouzlo hvězdných světů:
Vše v objímání v jeden souzvuk splývá
ve očí Tvojich čarolesku snivém,
když na mém retu Tvůj ret odpočívá.
III.
III.
„Ave Maria!“ – Purpurová zoře
od západu na skráně vrchů klesá,
tu rybník zlatí, tu nad šerem lesa
ohnivé růže hází po obzoře.
68
„Ave Maria!“ – Slyš, od hory k hoře
zvon modlitbou se chvěje, lká i plesá,
v bor zalehne a letí nad nebesa,
a za ním duch můj z upomínek moře.
„Ave Maria!“ – Ó jestli v té chvílichvíli,
kdy modlitbou se chvějí rtové bledí,
vzpomínáš na mne v tichém zadumání:
Tož vzhůru hleď! Můj duch se k Tobě sklání,
květem Ti dýše, vánkem k Tobě kvílí,
a v hvězdách na Tě čeká s odpovědí!
IV.
IV.
Z těch květů, které v hloubi duše bují
a láskou Tvou mi na věnce jsou dány,
z těch jisker, které Tebou rozsypány
jak hvězdy temnem žití mého plují;
Zz těch čarovných snů, jež mne obletují
ztracených rájů klenouce mi brány,
z těch dozvuků tišících moje rány
poslední píseň Tobě obětuji!
Ó líbej, líbej čelo moje v taji,
vždyť co jen dozní tento nápěv smutný,
se rety naše více neshledají!
69
Tak v malé písni velké boly plají,
tak zářný lotos vroubí Ganges rmutný,
a kol polibků lásky slzy hrají...
V.
V.
Jen jednou Tebe ještě obejmouti,
by na Tvém srdci, sladká moje vílo,
co myslím, cítím, v jeden ton se slilo,
jen na okamžik ještě Tvojím slouti,
Jenjen jednou! – A chci všemu odřeknouti,
co z mládí snů v Tvém srdci modlou žilo,
chci zapříti, proč srdce moje bilo,
chci sám a sám jít drsnou světa poutí!
Bez lásky, přátel, v žalů temném plášti
chci sobě žíti světu umíraje,
v svých myšlenkách prost lásky jsa i zášti.
Tak sám, jak onen pták indické báje,
jenž s oblaků se k zemi nepřiblíží
a svitem luny živ se v moři shlíží!
70
Obsah.
Sloky5
Jen v lásce6
Hloub v oko Tvé7
To věděl bych rád!9
Sloky10
Potkání11
V sladké touze12
Čekání13
V jarní noci14
Nediv se17
V Tvém úsměvu19
Jak sladko!20
Sny21
Ty zdraháš se26
Serenada28
Barkarola30
Skloň se32
Jak šťastna spíš... (Marii P...)34
Píseň35
Dolce far niente36
V letní noci37
Píseň38
V stínu, I – IV40
Mou ruku vzala42
Na saních43
Sloky (Irmě)46
Tichá láska48
Píseň49
Cestou50
[71]
V květu lípy52
Pohádka u okna54
V soumraku57
Zpět!60
Gondoliera62
Noc v jihu64
Naposled!66
Marii, I – V67
E: js + sf; 2004
[72]