Marii.

Marii. Ce que l’homme ici-bas apelle le génie c’est le besoin d’aimer... A. de Musset
I. I.
V mé duše hloubi dřímá melodie tak jemná, tichá, měsíčná a snivá, jak labutě zpěv, když se večer stmívá a žalným stonem vlna v rákos bije. A když má hlava v ňadra Tvá se skryje, Tvým okem duch můj na věčnost se dívá, tu píseň zní a ton za tonem splývá, a duše má v nich jásá, mře a žije! To smrti předtucha! – a zní tak jemně, jak pták by zpíval žloutnoucímu stromu před odletem svým k jihu v zimní době. – Ty darmo skláníš krásnou hlavu ke mně; věř, ani věčnost nemá času k tomu, co, Marie má, rád bych svěřil Tobě! 67 II. II.
Juž velký měsíc nad vodami vstává a hravé vlny lesklou čechrá dlaní, s ním kněžna noc se k spící zemi sklání, jak k prsům mým Tvá čarokrásná hlava. Té noci stín – to kadeř Tvoje tmavá, a retů nach – červánků zlaté plání, a očí lesk – hvězd nočních usmívání, ba čelo Tvé i luně bělost dává. A co tušíme v sladké vůni květů, co zvučí ve vln šumu lichotivém, čím k srdci mluví kouzlo hvězdných světů: Vše v objímání v jeden souzvuk splývá ve očí Tvojich čarolesku snivém, když na mém retu Tvůj ret odpočívá. III. III.
„Ave Maria!“ – Purpurová zoře od západu na skráně vrchů klesá, tu rybník zlatí, tu nad šerem lesa ohnivé růže hází po obzoře. 68 „Ave Maria!“ – Slyš, od hory k hoře zvon modlitbou se chvěje, lká i plesá, v bor zalehne a letí nad nebesa, a za ním duch můj z upomínek moře. „Ave Maria!“ – Ó jestli v té chvílichvíli, kdy modlitbou se chvějí rtové bledí, vzpomínáš na mne v tichém zadumání: Tož vzhůru hleď! Můj duch se k Tobě sklání, květem Ti dýše, vánkem k Tobě kvílí, a v hvězdách na Tě čeká s odpovědí! IV. IV.
Z těch květů, které v hloubi duše bují a láskou Tvou mi na věnce jsou dány, z těch jisker, které Tebou rozsypány jak hvězdy temnem žití mého plují; Zz těch čarovných snů, jež mne obletují ztracených rájů klenouce mi brány, z těch dozvuků tišících moje rány poslední píseň Tobě obětuji! Ó líbej, líbej čelo moje v taji, vždyť co jen dozní tento nápěv smutný, se rety naše více neshledají! 69 Tak v malé písni velké boly plají, tak zářný lotos vroubí Ganges rmutný, a kol polibků lásky slzy hrají... V. V.
Jen jednou Tebe ještě obejmouti, by na Tvém srdci, sladká moje vílo, co myslím, cítím, v jeden ton se slilo, jen na okamžik ještě Tvojím slouti, Jenjen jednou! – A chci všemu odřeknouti, co z mládí snů v Tvém srdci modlou žilo, chci zapříti, proč srdce moje bilo, chci sám a sám jít drsnou světa poutí! Bez lásky, přátel, v žalů temném plášti chci sobě žíti světu umíraje, v svých myšlenkách prost lásky jsa i zášti. Tak sám, jak onen pták indické báje, jenž s oblaků se k zemi nepřiblíží a svitem luny živ se v moři shlíží! 70 Obsah.
Sloky5 Jen v lásce6 Hloub v oko Tvé7 To věděl bych rád!9 Sloky10 Potkání11 V sladké touze12 Čekání13 V jarní noci14 Nediv se17 V Tvém úsměvu19 Jak sladko!20 Sny21 Ty zdraháš se26 Serenada28 Barkarola30 Skloň se32 Jak šťastna spíš... (Marii P...)34 Píseň35 Dolce far niente36 V letní noci37 Píseň38 V stínu, I – IV40 Mou ruku vzala42 Na saních43 Sloky (Irmě)46 Tichá láska48 Píseň49 Cestou50 [71] V květu lípy52 Pohádka u okna54 V soumraku57 Zpět!60 Gondoliera62 Noc v jihu64 Naposled!66 Marii, I – V67
E: js + sf; 2004 [72]