V soumraku.

V soumraku.
Hučí řeka, rákos šumí, ptáče v keři podřimuje, jak stříbrný vínek noci nad vodami luna pluje. Mezi vlny, mezi keře hází dlouhé, světlé stíny – aj, z nich také jeden padnul v mého srdce rozvaliny. Padnul a tam našel písní jako poupat z jara v keři, že kdo nezná boly lásky, nepochopí, neuvěří. *
Temno, ticho – i ta řeka stišila se v této chvíli, z dálky zní jen šumot její, jak pláč přátel u mohyly. 57 Na vlnách spí měsíc bledý... Mně tak volno, mně tak milo, jako by se v mojích slzách celé nebe zrcadlilo. A mně zdá se, že ty slzy na vodách jak jiskry hrají a pak v dálce na obzoru jako hvězdy prokmitají. A mně zdá se, že má láska jako slunce v mocném plání, jak ohnivá nebes růže ke rtům mým se blíže sklání. *
Napínám zrak v temnou dálku, hledím k nebi, hledím k zemi – aj, hle tam se něco mihá mezi stromů haluzemi. Snad to pták své hnízdo hledá na pobřeží v hebkém mlází, či to měsíc mezi vlny stříbrné své růže hází? 58 Či snad rybka vyšvihne se nad kořeny v zemi tlící, či snad stará vrba vztáhla rámě ke dnu po měsíci? Či to bludné srdce moje předešlo mne v zpomínání, a tam čeká, darmo čeká a zas věří na shledání? 59