Sloky.

Sloky. (Irmě.)
V Tvé bledé tváři divné sny se chvějí, až pod jich tíží sklání se Tvá hlava; Ty mlčíš, rdíš se – však tím kouzelněji síť úsměvů Tvých srdce obetkává, tím víc rozlívá očí záře smavá měsíčné světlo po Tvém obličeji. ———
Čím jest mi retů nach a ramen oval i studu závoj, v němž Tvá duše dřímá? Já plnější juž rety líbal svýma, já krásnější juž hlavu v klíně choval! Jen perlový lesk tahů Tvých mne jímá, jak byl bych posud srdcem nemiloval! ———
Tvůj duch jak labuť k svému hrobu slétá a s tichou písní do vln snů se noří, Tvé srdce chrám, jenž víc a víc se boří, 46 jen lampa jeho posud jiskry metá, v mystickou růži plamen její zkvetá, až jeho žárem strop i stěny shoří. ———
Teď jenom duše z očí Tvých se dívá, hled její smutný jest a dojímavý, jak slunce v západu, když kraj se stmívá; a když má tvář se ve Tvých ňadrech skrývá, já cítím plamen, jak zdi chrámu tráví, a slyším labuť, jak si k smrti zpívá. ———
Co anděl smutku přišel k prahu Tvému a Tobě řek’: „Buď ženou v utrpení!“ co juž v Tvém srdci ani místa není, by jenom bůh a hroby zbyly jemu: pojď, já chci býti paprskem v TvéTvém snění, pojď, já též umím odříkati všemu. ———
Pojď, i mé vzdechy o samotě hynou, pojď, hlavu k hlavě, srdce k srdci úže, když osudem ne, buďme šťastni vinou! Nám zbude noc, sny Manfreda a růže, a moře, hory, odkud duch náš může i nad svých rájů kroužit rozvalinou! 47