Serenada.

Serenada.
Luna stojí nad horou, jak by v tichém svitu snila, všecko spí – jen oborou bloudí v stínu laňka bílá. Větve starých jasanů ve snu k Tvým se oknům kloní, a krůpěje fontanu po mramoru tiše zvoní. V arkad tmavém výklenku bílé sochy prokmitají, v krásy vlastní myšlenku vnořeny se usmívají. Jenom ňadra Venuše zvedají se v lehkém stonu, snad jí měsíc do duše tká sen o Endymionu. 28 Ani lupen nehne se, vlna oněměla v kvítí, vůně chodí po lese, světlošky jen v šeru svítí. Ve lilie kalichu kolébá se motýl bílý, pod tvým oknem po tichu píseň moje lká a kvílí. Na stříbrných oblacích usnul měsíc znaven poutí, jako on na ňadrech Tvých kéž bych mohl spočinouti! 29