STROM ŽIVOTA.
Walt Whitman v Louisianě zřel jej kvésti.
Já v Čechách zřím jej – tentýž boží vzrůst!
Táž velká rozloha a její náplň štěstí,
táž radost ve stech jeho ratolestí,
táž chtivost paží, chlopní, dásní, úst!
Strom života! – Já obnažuji hlavu
a ruce nad ním vzpínám v žehnání;
ať v Zory prvním hoří zlatohávu,
ať červánky v něm pálí svoji slávu,
ať Noc jej svými stíny zaclání!
Cos na něm ustavičně věčné, živé,
pět za jednu se tlačí mroucí snět,
sta poupat planoucích za jedno mřivé...
Ó taji, záhado, ó mysterium, dive!
Včel úly slyšíš v jeho větvích znět!
Hle, z vadnoucího zas tu nové listí,
a jeden věčný život napořád!
5
A v listech věčně svěžích můžeš čísti
jen život, jehož vlákna zříš se přísti
v ten koloběh, jímž vládne lad i řád!
Pod jeho stíny sta jich objímá se,
na větvích hlahol ptáků neztichá,
sta úst se líbá, paží proplítá se,
„Jsme šťastni!“ v tisícerém splývá hlase,
když děcko tu, tam květ se rozdýchá!
Walt Whitman v Luisianě zřel jej kvésti,
já v Čechách zřím jej, kotvím v něm a jsem,
svou píseň zpívám s jeho ratolestí
a věřím v Radost, Lásku, Život, Štěstí...
Ó, šťastný strome, rosť k jásotu všem!
6