Nevím ani jak,
divnou náhodou
z okna vyhled’ jsem
do ulice;
zřel jsem koní tlum,
deset, dvacet jich
poháněl vždy pár
mužů s biči.
Sdráni, ubozí,
z bídných nejhorší,
jakby v tuto směs
shnáni byli.
Ze všech světa stran,
od kar cikánských,
od kejklířských bud,
ze všech trhů,
od panoram všech,
z poutí venkovských,
ze všech cirkusů,
hlad a bída.
Boky sedřené
místy do krve,
žebra k sečtení,
a ty oči!
Kalné, veliké,
vypoulené v dál,
hřbety v oblouku,
kost a kůže!
Smutně táhli dál...
dozorců jen bič
teskně zafičel
ob čas vzduchem.
Kopyt jejich cval
dlažbou dutě zněl,
krok jich bez švihu
jednotvárný.
Vzbouzel divný zvuk,
jakby hnátů sta
v pytli obrovském
kdosi míchal.
Muži ve hadrech
bičů násadou
prali v boky jich,
v zhublá stehna.
A tak táhnul dál
smutný průvod ten...
divák moh’ se ptát,
kam že spějí?
Nejspíš na jatky?
Na nový kams trh?
V stanic posledních
horší bědu?
K novým výbuchům
pánů surových,
v nové dřiny pot...
Smrt kde lepší?
A já nevím, proč,
v města šumu kol,
v davech nedělních
tito koně
smutek hluboký
sváli v duši mou,
proč za nimi zrak
musil hledět?
Proč si kouzlil k nim
dálné obzory,
nekonečných pust
trávy svěží?
V kterou ohromné
v lesku krvavém
zvolna zapadá
velké slunce?
S šíjí vypjatou,
s okem plamenným
zřel jsem cválati
s větrem v západ
křepké, svěží zas,
s bujným řehtáním
k brodu tíhnoucí
velké řeky.
Bez úzd, bez pouta,
pánů bez biče,
tyto ubohé
invalidy,
kteří pochodem
ulic nedělních,
v taktu souměrném
děli ke mně:
„Budeš jako my,
starý básníku,
s okna svého teď
jenž k nám patříš!
Budeš jako my,
dnes to ještě jde,
ale přijde čas,
zkrotneš stejně.
Sdraný, bídný kůň,
klesneš pod bičem
denní potřeby
všední tahoun.
My též chtěli dál,
světy hřmíti v před,
kopyt našich cval,
jak ty – letět!
Teď se šouráme,
stíny stínů svých,
město plašíce
z jeho klidu...“
Prchla vteřina,
zmizly přeludy...
Slabší kopyt ruch
zněl mi v uchu.
Města všední shon
již je pohltil,
ale duší mou
táhnou posud,
s nimi divný zvuk,
jakby s hnátů stem
v pytli obrovském
kdosi míchal...