Svůj hvězdný pohár noc mi k ústům kloní,
můj duch na práhu stojí v život jiný;
kol hlavy mojí staré báje zvoní.
Dech noci padá v srdce mého stíny
jak v čerstvé hroby z ruky přátel kvítí,
jak hlohu bílé růže na ruiny.
I skloním hlavu; slyším půlnoc bíti –
však zároveň ó jaká píseň snivá!
teď žalné vzdechy, teď zas vlnobití,
teď zvonů souzvuk, večer když se stmívá,
šum stromů, noc když pláštěm svým je skryje,
a náhle jásot, kvil a bouře divá!
Ne vlny pláč, když o břeh skalný bije,
ne vichru hněv, když probudí se v lese,
ne rozpoutaných živlů symfonie:
Ta hymna v dál se nad svět spící nese
jak triumfu zpěv ode pólu k pólu,
tak letí, hvězdy blednou, zem se třese...
Ta divná píseň z nadšení a bolu
a z vzdechů, kletby, jásotu a hoře,
v ní Bůh a Eblis líbají se spolu;
v ní prales šumí, v ní burácí moře,
v ní starých bohů kácejí se tróny...
viz, v jejích tonech vzchází lidstva zoře!
Co svaté háje lkaly u Dodony
a čím se v Delfách rety země chvěly,
když ze slují dým vystupoval vonný;
co přísným hlasem Eumenidy pěly,
když před křížem své Olymp čelo sklonil
a Zevu z ruky bleskné padly střely;
i kletby Kaina, jejž hřích světem honil,
pláč lidstva před potopou na útěku,
čím v slunce vzchodu Memnon v poušti zvonil;
co prorok viděl na své pouti v Mekku,
čím stenal Faust, jenž kráčel mořem bludů,
i Ahasver, jenž bloudil mořem věků;
vztek Samsona, když rozmachem lvích údů
třás’ paláci, pláč proroků i dumy,
i cynický smích Diogena v sudu:
Vše v této písni stená, pláče, šumí,
lká, volá, vzdychá, zápasí a hřímá...
Kde básník jest, který jí porozumí?
Toť píseň lidstva! V ní ta vůně dřímá,
jíž květy snů a tužeb jeho planou,
v níž lidský duch i Boha obejímá!
Já slyším ji – a moje slzy kanou...
Kam ona tajemná se píseň valí?
kde její cíl? kde ztichnou tyto zvuky,
to proudění, vír vzdechů neustálý?
Zda zápasících srdcí bouřné tluky,
zda myslících hlav záchvěvy a snění,
zda žíznících rtů prahnutí a muky
Bez odměny, bez vlahy, vyslyšení,
bez útěchy, bez cíle, bez přístavu
by mohly klesnout v propast zapomnění?
Nač velduch světa oděn v světů slávu,
by andělů svých pluky hostil v ráji,
by tato píseň zanikla v let davu?
Čím v práci ducha lidské mysle plají,
vše věčným jest! Tvé vzdechy anděl sbírá,
je andělové v onu hymnu tkají,
jenž od věků nad prázdnem všehomíra
se mocně valí rovna oceanu,
v tu věčnou hymnu, která neumírá!
Kdo zabuší dřív na edenu bránu,
zpěv andělský, či nářky milionů?
Kam jde ta píseň? Myslíte že k Pánu?
Já pravím ale: K lidstva pantheonu!
Ó věčná hymno! Tvoji první sloku
lkal Adam, vyhnán od zápraží ráje,
do ňader Evy hořkou slzou v oku.
Tvým tonem hory zvučely a háje,
když Hellady svět padnul v rozvaliny,
jím stenal v cirku barbar umíraje!
Ó jaký div, když ztajen v noční stíny
tě básník slyší, jak se valíš vzduchem,
že v jeho duši povstává svět jiný!
Ó jaký div, že náhle tvorčím ruchem
se chvějí ňadra jeho, spánky buší,
že slzná rosa třpytne v oku suchém!
A tvoje tony když mu padnou v duši,
že všecky jeho písně tvým jsou echem,
že v tobě vše, co žádá, chce a tuší!
Ó písni lidstva, jak máj vonným dechem
zem v ráj promění, strhá pouta z řeky,
strom květy pokrývá a skálu mechem:
Tak srdce moje, tvými zpito vděky,
pták báječný svých křídel duhy střásá,
čím jemu smrt, čím prostory, čím věky?
Jen v tobě život, vykoupení, spása,
květ nadějí, plod činů, slávy tucha,
duch, jenž jest pravda, srdce, jež jest krása!
Ó triumfe! Ó mysterium Ducha!
On přichází! Ó čiňte stezky přímé!
Ó dobou adventu jest naše doba!
Jak v kolébce, on v hrudi vaší dříme!
On, který neví, co jest smrt a mdloba,
v trůn nebes změní Promethea skálu
a nachem ráje zjasní rány Joba.
Pod jeho okem Dante v chmurném žalu
dá ruku Shelleymu, své peklo zboří,
a oba světlem půjdou k idealu!
A jako fénix vlastním ohněm shoří
on nadšením, co tísnilo jej, stráví,
by v nové kráse vzletl k světla moři.
Ne Memnon víc, ni pustiny keř žhavý,
on člověku se lidským ozve slovem,
a pouze básník bude kněz mu pravý.
Ó století, na které v lesku novém
on zlatá křídla svého příští složí,
by zem obrodil v světle myšlenkovém,
zda poznáš jej? Krásnější z ruky boží
než druhdy vyšel, svého ducha květem
se blíží, maje hvězdy za podnoží!
A „Ecce Homo!“ podruhé zní světem!
Ó básníku, jejž času vlnobití
sem vrhlo na stráž budoucnosti nové,
ten krásný sen kdy přestane snem býti?
Či pouze ty ve zoři červánkové
se kolébáš a vidíš jitra divy,
co ještě v tmách se brodí národové?
Či pouze tvůj dech ve nadšení živí
ten oheň Vesty na oltáři krásy,
a v stínech blesky tvůj zrak vidí snivý?
Jest jitro juž? jsou naplněny časy?
jsme hodni slavit Ducha slavné příští?
jsme otužilí zírat v slunce jasy?
Snad místo blesků se jen meče blyští?
a co ty zoveš červánkovým nachem,
jsou pouze krve brody na bojišti?
Tlum žebrákův jde posud lidstvo prachem
a v propasti svých záhad darmo spouští
svit myšlenky! Zda nechvěješ se strachem,
že zpěv tvůj bude pouze hlasem v poušti,
jenž bludičkou se mihne na močálu
jak luny paprsk v lesa temném houští?
Kam potom půjdeš?....... .......Dále k idealu!