Tiché kroky.
Ne ty, kterými retrek smělý
bouří, až kol svět se chvěje,
vítěz stoupá zkrvavělý
v tříšť a rumy epopeje;
Nene ty, jimiž na tribunu
vkročí smělý řečník lidu,
pohnutí by rozchvěl strunu,
zjitřil všech, svou zakryl bídu;
Nene, ty nezní v mojí knize,
těm jsem dávno zavřel duši,
ty vše prázdně, ty vše cize
v samotě zní a zní v hluši.
Ale krůček děcka vratký
slyším, jímž se plíží z ticha
k loži nemocné své matky
v obavě, zda ještě dýchá.
Kroky dívky slyším v hloží,
za milým až sem se drala,
by pod sochou Matky Boží
vřesu hrsť mu zanechala.
9
Kroky slyším pravou stezku
hledajících ve dne, v noci
u paláců mříží v strach
tápajících bez pomoci.
Kroky bědných v opuštění
i své vlastní mezi nimi,
vzdechy v chvíli roztoužení,
v chvíli povzletu však rýmy.
Jak se v nitru odrážely
kroky cizí a ty vlastní,
jak v nich uběh život celý...
Ať si uběh – byl přec básní.
10