Dětský výlet.
Jaký to hlomoz pod oknem
tak časně zaznívá zrána?
Sotva se slunečním paprskem
rozlétla dne zlatá brána?
Vyskočím z lože udiven
a ospalé mnu si oči,
zda je to bdění, či je to sen,
co dole as můj zrak zočí?
Zbloudil tlum motýlů bělostných
na dlažbu kamennou města?
Však rázem hlasů hovor a smích
domněnku mou ze lži trestá.
To dětí zástup jest veselý,
na výlet k parníku chvátá;
mé oči posavad nezřely
té záře, lesku a zlata!
Ba všecko jak z dětských úsměvů
v nejkrasší světlo je stkáno
a je mi též vesele, do zpěvu –
začíná pěkně mi ráno...
142
Z těch tváří co dýše svěžesti,
co odvahy, víry a blaha!
Co stáří těžko je unésti,
dlaň dětská po tom, hle, sahá!
Zrak dětský nevidí propasti
od ručky ke stromu plodu.
Zřím k dětem dojat pln účasti,
zřím na nebe, zemi i vodu.
Ó děti, užijte všeho jen,
váš smích a hlahol tak známý
já budu slyšeti celý den,
jenž ráno hned vyzlacen vámi!
Ucítím, krásný posud je svět,
pokavad ptáci v něm pějí
a třpytí se pažit a voní květ
a děti se vesele smějí!
143