Jeptiška.
Vstal Kristus z mrtvých! Zbožný zvon to hlásá,
mně náhle upomínkou zrak se stměl;
to na vsi Vzkříšení jest jiná krása!
Před baldachýnem též jsem s dětmi šel;
jak vyšňořena byla veská chasa,
jak slavně kotlů hlas i pozoun zněl!
Jak dětský prozpěv: Vstalť jest! dojemný
v ples zvonů zahlaholil tajemný!
Než náves přešli jsme a k chrámu zpátky
se průvod stočil, v zástupu jsem zhlíd’
jeptišku mladou, tváře výraz sladký,
byl tichý úsměv, zladěn v mír a klid:
kryl štíhlé tělo hábit z černé látky,
zpod bílé plachetky zrak modrý kmit’,
hrst zrnka růžencová propouštěla,
„Vstal této chvíle!“ s ostatními pěla.
Co chtěla na vsi zde, kde se tu vzala,
já nevěděl a nevím posavad,
vím ale, že se na mne podívala,
jak okolo šla u hřbitovních vrat,
jak nevýslovná něha při tom tála
jí v oku snivém, že jsem zůstal stát,
a neviděl, kněz dává požehnání,
že upřeně jsem k ní jen zřel a na ni!
224
V mé duši, já to cítil, otevřely
se velké, nové světy zrakem tím,
v tom jinak děti mi i zvony pěly,
vše kol jsem viděl větším, krásnějším;
a co ty snivé oči na mne zřely,
jak zpíjel bych se všeho tajemstvím,
já cítil, jak ji zornice má zhlídla,
že rostu sám a že mi rostou křídla!
Let čtyřicet již prchlo od té doby,
však sotva s takou silou cítil jsem;
kol stezky životní jen rostou hroby,
jak cestou Apijskou jdu tich a něm.
Čas hlodá vše i upomínku drobí.
„Vstal této chvíle,“ unaveným rtem
kol chrámu jda když jsem dnes zašeptal,
proč jeptišky té obraz v duši vstal?
V té celé, plné, intensivní síle
s detaily vesnického vzkříšení
zas hleděl jsem v ty měkké tahy milé,
v zrak modrý, první jiskru nadšení,
jenž v duši hocha vrhnul oné chvíle,
ač jistě toho neměl tušení,
a jak šel obraz se mnou ulic ruchem,
já tiše hovořil s ní jako s duchem:
Rci, milá sestro, v jakou asi dráhu
tě dále od těch časů život sved’?
Tys jistě stále žila v jiných blahu
a v službě té ti uvad’ mládí květ.
Nad skrání chorých, mrtvých, sebevrahů
se v nemocnicích třás’ tvůj bledý ret,
cos nocí v cizích mukách probděla
s tou tváří stárnoucího anděla!
225
Teď kdybychom stát mohli vedle sebe,
jak tenkrát, sestro, u vrat hřbitovních,
v tvé duši ještě zřel bych samé nebe,
ty na mé hlavě pouze šedin sníh;
mne mnohá lítost i stud mnohý střebe,
tak žitím neprošel jsem čist a tich,
tak život nedával jsem v cizí službu,
ni sen, ni modlitbu, ni vzdech, ni tužbu.
Kde meškáš nyní? Zdali zvonek rána
tě vítá k matutině v šerý chrám?
Spíš pod šeříkem kdesi zakopána
a zapomněna propadla jsi tmám?
Ať živa, mrtva – budiž požehnána
za onen pohled vlídný na vsi tam,
za dnešní chvíli též, ulicí temnou
když v zpěvu: „Vstalť jest!“ kráčela jsi se mnou!
226