S tísní mračen květnových, rychloletých,
plných dešťů proudících v žírná pole,
s přehojnými reflexy světla, stínů
vzlétni, má písni!
Vzlétni, táhni nad českou drahou zemí,
s hnízda mračen dívej se v širé brázdy,
jež tu táhnul v Polabí pilný rolník
k Lipanským svahům.
Mořem klasů od věků rozvlněná
žírná pláni, u srdce Čech tak blízko,
čím to, krví rudnouti že mi zdá se
černá tvá hlína?
Vidím. Chápu... K obzoru lnoucí lány,
cesta středem rozjeta, vzadu lesík,
zbytky dále jezírka... srázná rokle,
v srdci jak rána.
Ano, písni! Do této rokle valem
v úkryt mladých porostlin lstí a zradou
v léčku bratři padali zmírajíce
v krvavé řeži.
To jsi nesnil, Krchlebče, hradbu vozu
když jsi náhle opustil útěk líče,
v bok bys bratrům cválaje ku západu
vyrazil zrádně;
co tu krve, bratrské dvakrát krve
černá vpije mateřská země obou
šiků děsných do sebe vrážejících
dvojí jak mračna!
To jsi nesnil, Prokope, s okem orla
hlasem velkým nad biblí rozevřenou,
roty všecky volaje v slední zápas
o kalich Páně!
Zřím tě v duchu, olbříme, na tvém voze!
Stojíš mezi hejtmany, knězi, hora
s lysou skrání vládnoucí menším bratrům
v řetězu vrchů.
Nestál’s dlouho. Smrtící šíp již letí,
v mocnou hruď tvou zabořen!... Klesáš s vozu
v prapor s Krista obrazem kladeš mroucí
bledou svou hlavu.
Kolem tebe vozů co překácených
v tříšti sudlic, monstrancí, zástav, mečů,
krví bratří zbrocené mrtvol plny
kupí se hory!
To jsi nesnil Roháči, ku Sionu
dav se v útěk, nesnil jsi, Čapku ze Sán,
co jich vzteklým vražděním, ne již bojem
v „Zabitých dolu“
mrtvých zbude – synů to jedné matky,
mrtvých zbude – raněných jedné krve,
o tom, pane Menharte, nepřemýšlel’s,
Kouřimských stodol
černý dým když uprchlé dusil davy
v celých stozích, zástupech... v této řeži
jaké splývá veliké naučení
strašlivé vnukům:
„Čech jen Čechem přemožen býti může!
Čecha Čech jen udolá, zničí v boji,
než by v souzvuk pravici k dílu podal
rodnému bratru!“
Kříž a kalich? – Panský erb a cep selský?
Zvuky prázdné, o život když se válčí!
V těle vlastním do hloubky rýti, ovšem
vděčnější práce!
Takto velká Evropou duníc lety
v bojích hrozných myšlénky lidské volnost
hlásající epopej dobouřila
v Lipanských polích!
Jedno zbývá. Symbole vítězící!
Jak tam u Hřib mladý stál v řeži Jiří
v šiku – má již takové hříčky osud –
Naději svatá,
stůj ty s námi v boji tom neskončeném!
Pokud Čecha nezdolá Čech a pokud
do zálohy nevláká zrada syny
jediné matky:
Není třeba postrachu, babské mdloby.
Jako vozy stojíme věrných bratrů,
jako Prokop nad biblí rozevřenou
volnosti, lásky!