Chladné jsou noci v jeseni, kdy rudé
a plavé listí stříbří luny zář,
tu stíny příšerné po zemi chudé
se pnou jak vrásky smušící jí tvář,
a mezi stíny bílé mlhy leží,
a v stínech, v záři, v mlze dýše bol. –
Hle, bledá paní dlí na hradní věži
a temným zrakem rozhlíží se kol.
A všude prázno, ticho! z dálky vane
jen noci dech tajemně kolem ní,
a ona šeptá: „Odpusť, světů pane,
mně první hřích – jest to můj poslední!“
Hle – na cimbuří již se vymrštila
a již chce zkusit smrtonosný skok,
v tom náhle zpět se hne – čarovná síla
jí kojí citů bouř a staví krok.
„Mně pravil otec na smrtelném loži:
tys, dcero, rodu svého poslední –
chraň otců česť, chraň tebe vůle boží,
by slavným byl můj rod i v skončení.
Ach, když nepřítel otce zesnulého
zpustošil svatý rodný statek můj
a když jsem klesla do zajetí jeho,
tenkrát jsem mužně nesla osud svůj.
Když vrahův syn, ten jinoch milokrásný
mi tajně věčnou lásku přísahal,
v mém srdci budě ohlas stříbrojasný –
i tenkrát hrdý duch můj vytrval.
Však běda mi! teď drzý vrah mne nutí,
bych za své jeho jméno přijala,
bych vlékla život v jeho obejmutí –
pryč ty myšlénko! kéž bych umřela!
Ha – nyní hledala jsem náruč smrti,
však nesmím – příliš svatou krev je má!
a klet, kdo zločinem svá pouta drtí,
a zločinem si volnosť ujedná.
Nepřítel rodu mého hrdinského
zřít nesmí, mnou jak bídné dokoná!
poslední věrné srdce kmene svého
i smrtí pohrdá a odolá!“
A vrátila se pyšně do komnaty;
ty stěny, svědkyně jen otroctví,
hleděly mlčky na ten zápal svatý
a na to velké, temné vítězství.
Nedlouho však jí vlhké noční dechy
v žaláři kolem lící vanuly;
když zemřela, tu věčně svěží mechy
kdes v samotě hrob její pokryly.