Tak útle, jemně praská tiš, zvuk brzy dál je, brzy blíž
a zas je ztracen zcela,
a tmavo je, jak obloha by světla svoje nemnohá
do prázdnot poztrácela.
Stín z mnohých podstat složen as a mrtvou deltou vplývá čas
do hluchých jeskyň bytí,
jak víno duchů staleté ve sféře, kde nic nekvete,
chlad možno prsům píti.
A stromy – pluk. Sta pluků snad, jež nejdou vpřed a nejdou vzad,
jen přichystány, aby
se hnuly v jedné z vzácných chvil, kdy silný tichem stihán byl
a obstoupeni slabí.
Nad samet kyprá země jest, hrob může dáti, ne však nést
čís hrubé, těžké stopy,
chvoj niterně se zachvěje a ta ty marné šlépěje
svou hustou krví kropí.
Vír bublin vodních. S habru list, jenž padá, nikdy nejsa jist,
kde došumí a zetlí,
jsou svědci toho jediní, co strašná temnost učiní
se chřadnoucími světly.
Z nich dvou je vítěz pouze blud. Jak černá stůčka zavinut
je život duším daný;
ty nejstarší všech bolestí, jež nemohl jsi unésti,
jsou mírem přetrvány.
Zdá se, žes pohřben ještě živ, že ustal větví šept a kyv
nad sypkým rovem nyní,
že vše je vzato, spočteno, i život – sladké břemeno,
i smrt – zlé dobrodiní.
Mdlý noční pták se vznese jen, jak otráven, jak opojen,
jak odhmotněn se tratě,
ve výsostech až zastaví, kde hyne záblesk prchavý
jak po oltářním zlatě.