Sedmý rok již ani krůpěj rosy
nezvlažila zprahlé brázdy niv,
na kolenách pláče lid a prosí
o nebeský, svatý deště div,
tisíc obětí do chrámu nosí...
Na něm leží stejný žár jak dřív.
V horké liše pomalu se suší,
jako otrávený, zhublý klas,
na dvéře chat vychrtlý Hlad buší,
k obloze zní ze všad nářků hlas,
a Hlad roste, skot i lidi kruší,
každý mrzák o berli se třás.
Co tím chtějí nesmrtelní bozi
na člověku bídném dosáhnout?
Slunce rudá barva jest, jež hrozí,
matkám prs vysch’ a cisternám kout,
moře, nad kterým se v blescích vozí,
nemá síly zahřmít a se vzdout.
V polorozpadlém již chrámu starém.
na modlitbách ležel starý kněz,
nebe zaklínal on mocným čárem,
darmo vzlykal včera jako dnes.
„Vykoupit vás největším lze darem!“
orakul se šerem k němu snes’.
Největší dar! – Co to může býti?
A přec každý toužil spasit zem.
Od prsu tu žena dítě chytí,
v žár je vrhá, v oběť bohům všem,
šperk, zbraň, číše za děckem se řítí...
V oblaku je strašlivý Thor něm.
Starý velekněz tu k lidu pravil:
„Darem největším jest dobrý král.
Na něm pouze, pohromu by stavil,
Bůh jej zpět chce, jako nám jej dal;
dobro dělat, on se neunavil,
čas, by říše, života se vzdal!“
A již vše se hrne k hradu valem,
ruce spínají: „Ó, králi, slyš!
Hynem hladem, žízní, vedrem, palem,
ty jsi dobrý! Ty nás vyslyšíš!
Obětuj se! K čemu byl bys králem,
nejlepším z všech, jaké měla říš?“
Usmál Domaldi se: „Lide milý,
dobrý král nejlepší není dar,
dobrý kněz, pln lásky, ušlechtilý
snad by doved’ odvrátiti zmar.
Váš je špatný, v oběť nemá síly,
pojďte, jdu... ať zemi je to v zdar!“