FILÉMON A BAUCIS.
Filémon:
Nám vskutku nebe přálo,
byl plný vždy náš stůl,
v týž směr se žití bralo,
vždy vlídný vítr dul.
Baucis:
My dočkali se stáří,
tíž let nám květný pýr,
z tvých očí láska září,
z mých očí svítí mír.
Filémon:
Nevím, co ještě zbývá,
kde jaký květ a plod
nám k utrhnutí zbývá
a k zlomení ký hrot.
Baucis:
Nám ke dni den se klade
a každý vyzlacen,
co krásné kdys a mladé,
jest líbezný nám sen.
57
Filémon:
A přece i tu propast
se děsná šklebí nám,
tu strašnou chvíli propást,
kdy vzdechneš: Umírám!
Baucis:
Pak vzbuditi se k ránu,
necítit prázdno, tíž,
za černou snů že bránu
tě vyved’ Hermes již.
Filémon:
Ten stín mít na své skráni –
mně nelze myslit dál...
Oba:
Bláh’, koho bez čekání
blesk jedním rázem sklál!
58