SEN SOKRATŮV.
Pár let dřív, než byl odsouzen
ku číši bolehlavu,
měl starý Sokrat divný sen:
Dlel u moře, vln v splavu;
zřel v kraj, který se stmíval
a v stíny přecházel,
pak na svůj klín se díval,
tam labuť mladou měl.
Ku ňadrům jeho stulena
se toužně k němu tiskla,
mu křídlem hladíc kolena,
zobákem rudým blýskla,
zřel s divnou něhou na ni
ve mocném pohnutí,
jí peří čechral dlaní,
zřel v zrak jí bez hnutí.
Však náhle mocný křídel vzmach
a v let se labuť zvedla,
v červánků tryskla žhoucí nach,
až k horám, k nimž Noc sedla;
tam začla trhat stíny,
jež shrnul Noci hněv,
to s výše prohlubiny
zněl sladký její zpěv.
109
Jak čistý stříbra jasný tón
to znělo do červánků
a strhalo to mračen shon
kol horských obrů spánku,
a v údolí to znělo
jak filomely kvil,
své Sokrat sklonil čelo
a hloub se zamyslil.
Zněl celý život jemu vstříc
z labutě této zpěvu,
co cítil sám a nemoh říc’,
zde v zářném plálo zjevu,
s čím po léta měl svízel,
zde rozluštěno v ráz,
však vtom zjev bájný zmizel
a v husté mlze zhas’!
Sen prchl. Povstal Sokrates,
šel otevříti dvéře,
hoch sličný k jeho nohám kles’,
zřel v tvář mu v jitra šeře.
Hoch jmenoval se Plato,
jen „Mistře!“ chvěl se ret,
kštic jeho měkké zlato
políbil prvně kmet.
110