Čert zbloudil v Irsku v dobách těch,
kdy výbojný táh’ světem dech,
jak předzvěst nového žití.
Z kovárny viděl ohně žeh,
jak do noci mlhavé svítí.
Měl nápad, v další cesty spád
se pořádně dát okovat.
„Kde mistr kovář?“ zařičel
a couvl v ráz, neb vstříc mu šel
muž velký skoro jak hora,
jak z žuly svaly paží měl,
v očích mu hořela Zora.
S perlíkem v ruce před čertem stál...
Co divno, čert utich’ a couval dál.
– „Okovat?“ – „Ano, prosil bych!“
Zhas’ pekelníku na rtech smích,
vjelť kovář v hustou mu kštici;
ke kovadlině shýb’ si jej v mih,
sáh’ v torbu po levici,
podkovu vyňal a hřebíků hrst,
jen v letu přejel ďáblovu srst.
A jeden ráz! – Již čert se třás’,
tak si to nemyslil věru as,
zasyčel v bolesti citu;
v kopyto podkovu zas a zas
mu vbíjel světec bez soucitu;
hřeb nelítostně v nohu se ryl,
a ďábel do noci sténal a vyl.
„Zpět vyrvi, prosím tě, podkovu!“ –
– „Chtěl’s okován být!“ poznovu
buše v hřeb světec pravil.
– „Ne, nechci, odejdu bez lovu,
jen pusť mne!“ – Však se nezastavil
nebeský kovář, buše dál.
Čert k hvězdám zlobně vyl a štkal.
Však Dunstan přeslech’ ďábla vzdech.
Kol hlavy perlíkem jen šleh’,
hřeb hlouběj ďáblu zatloukaje
do podkovy. – „Ó, nech, ó, nech,
ať vniká masa do pokraje!
Já vracím ti jen, vem těch pět,
jichž mroucí Kristus cítil hnět!“
– „Jsi bez citu, ty... svatý muž...
tož pro ty rány ustaň juž,“
čert ječí, v drápy tvář skrývá...
– „Zvěř každá najde tak svůj nůž!“
dí Dunstan, vážně bradou kývá...
Podkovu ďáblu kleštěmi
již vytrh’ a vrh’ ji ku zemi.
– „Teď, pekelníku, klid mi dáš!
Ta podkova mého prahu stráž,
v něj vbita, ať světu hlásá:
Naučí modlit se Satanáš,
když skutečná bolest jej drásá!“...
Co pokořen ďábel odsud táh’,
podkovu Dunstan vbil na svůj práh.