Kdys ve snu zřel jsem hradu nádvoří,
massivní zdivo hradeb mračivých
z dob středověku. Krista učení
se jako první skřivánčí zpěv mhou
nad světem starých Keltů neslo v dál.
Já mezi valy viděl chmurnými
zahrádku malou, plnou lilií,
na stonkách vysokých se houpaly,
s měsíce stříbrem do nich zapadlým.
Po několika stupních kamenných
se v hradní vstupovalo nádvoří,
kde čněla první brána mohutná,
již ozdoboval starých králů erb!
A v levo v temném valu relief
byl vsazen svaté Matky bolestné,
jíž sedm mečů pronikalo hruď.
Před reliefem prosté klekátko
a nad ním na řetízku rezavém
se třásla stará lampa mosazná,
ať jasný den, ať noc, vždy hořící.
A proti reliefu Madonny
se stmíval v druhém koutu nádvoří
štít strážnice. A jeho před vchodem
stůl prostý, zkřivené jenž nohy měl,
a židlí několik. Pár hostů vítal
plnými konvicemi v noční stráž.
Za strážnicí již most byl visutý,
jenž ve skalin se ztrácel záhybu.
Snil azur nebes v hvězdách hasnoucích.
Pod ochozem při číších seděli
dva rytíři. Z nich první Meinhard slul
a druhý Steno. Byli celou noc
zde na stráži ve plné výzbroji.
Teď v zory sladké prvním úsvitu,
kdy měli nově vystřídáni být,
zřel Meinhard, opřen o svůj oštěp v hloub,
přes valu kraj, co Steno v myšlenkách
na vrhcábnici kostky rozhodil
a s druhem tento začal rozhovor:
Noc jako poraněná prchá zvěř,
jest na ústupu; přešla poklidně.
Jsou čarovné, ba řek’ bych mystické
ty noci zde. S přírody lahodou
je v příkrém odporu zde lidský mrav.
Nechápu dobře, co jsi říci chtěl.
Vše u lidí zde drsné, mrav i řeč,
vše hrany své ti nastavuje vstříc,
styk s lidmi bývá bojem pojednou,
vše raní zde. Tím spíš ti připadá,
že pohoda a něha v přírodě
hledá v člověku své protivy.
Hleď, kterak zora s hradeb srázných skal
po špičkách stoupá v údol, růží sta
jí věnčí hlavu skrytou v oblacích,
ji tajíc v závoji jak svatebním.
V tom tichu jitra kterak bystřeň štká
se drtíc na prach, na tříšť paprsků
a hroty skalisk, záře půl, půl tma.
To, bratře, vystih’s správně: Záře půl
a temna půl. Hrad celý v obém jest:
Tmou Tyrold zde a září – Godiva.
Tmou Tyrold jest a září Godiva!
Věř, bratře můj! Nejednou, stokrát spíš
jsem v mysli vážil těžce tento spor,
jak mohou ti dva lidé spolu žít!
Svit luny ona, posupný on mrak,
s ním bojující denně. Sveřepost
a zloba muže on – a gracií
všech půvab ona s tichou dobrotou.
Ti oba, Tyrold jako Godiva.
jsou zázraky; že mohou spolu žít
a v míru žít, sám zázrak největší.
Však zásluhu má na všem Godiva.
Jen Godiva. Vše tlumí, zmírňuje,
jsouc hudbou souzvuku ve boje svár.
Jak ctím tu ženu! Jako anděl boží
se vznáší nad hradem i městem pod ním!
Ba, samo jméno její talisman
je trpících a opuštěných asyl.
Ji každý miluje, kmet jako děcko,
muž drsný jako žena líbezná.
Máš pravdu: Milovat ji musí každý.
Mně často zdá se: Není z této země.
Noc prchla, hasne hvězdný svit;
kdo mrtvý, můžeš v klidu dlít,
kdo živý, hleď se probudit;
jen, Kriste, se všemi rač být!
Amen. Amen.
Pán Ježíš jistě kráčel zahradou!
Pod nohou zkvetly jste mu, lilie,
tak čisté jako On, tak průsvitné,
jak opálový bledé luny srp,
jenž ukrývá svit rosný v páře s hor.
Ó, nedivte se, že vás trhám teď
kladu snopky vaše v náruč svou,
bych, vyrostlé vás ze stop Kristových,
na stupeň Jeho matky položila
a s vámi tužby vše a vzdechy vše...
Co matce lepšího dát moh’ by syn?
Rty přírody jste, ó, vy lilie!
Váš tichý, vonný dech dí věčně: Ave!
Sem vy – a sem! – Vy bíle zářící
kol hlavy Madony zde zvadněte!
Až v noci Ježíš půjde zahrádkou,
zas nové v jeho stopách vykvetou.
A nyní dovol, Matko! Celý žal
své duše nesu ti v těch liliích!
Smím mluviti? Ó, ty jej dávno znáš;
tož zmlknu. – Mluvte za mne, lilie!
Lze čistšího a krásnějšího cos
na světě zříti? „Plna milost“
dí modlitba; já na ni myslit musím.
Hleď! Rtové se jí chvějí. – Ztichněmež!
Sne dávný můj! Být čista jak ten květ,
jenž porosen se koupá na stvolu,
číš paprsků vždy k nebi zvedaje!
Vy čisté sem! a tlumočte můj sen!
Na dlouhých stonkách lze vám dosáhnout.
až k uchu Matky Boží, perletí
jež svítí v hnědém vlase. Kratší vy,
se stulte k nohám Bohorodičky!
Své šepty vonné vydychujte výš!
Za věrný její modlete se lid,
jenž tolik trpět musí den co den –
a poupata vy, přes noc rozkvetlá,
však plná nádhery v svém rozpuku,
vy nejčistší, jichž posud okraje
se nedotk’ ani větřík východní,
na které posud ještě neused’,
by zlíbal pel jich, motýl těkavý,
neb dřímá ještě v číšce tulipán,
neb v srdci růže. Vy, ó, poupata,
jež kladu k bolestnému srdci Matky,
za mého Pána proste, aby klid,
mír hluboký mu sáhly do duše,
by měkkou dlaní láska sáhla tam,
vše tišíc, co se vichřicí tam rve,
chtíc rozbít břehy. – V mysl divokou
a krutou jeden paprsk něžnosti
mu vyproste!... Splň, Královno, mé sny!
Splň, Královno, mé sny! – Mé nesplníš!
Což teprv moje! Jako zjevení
to bylo vše před hodem svátečním,
jež létlo věštce sny, se vracejíc
v říš éthernou, zkad vyšlo. – Sen a nic.
Noc uzavřelo sponou démantovou.
Shon rušný všednosti teď nastane,
však sladký cit mi v srdci potrvá,
jak na podušce, kde byl vonný květ,
neb hlava milenky. Ať prodlí tam,
než hvězdnatá noc s dnem stráž vystřídá!