Kdys v smutku černým hvozdem jel,
tu mezi stromy světlo zřel
a v úžasu se nenadál,
že velký jelen před ním stál,
zřel skrze větví hustou mříž,
jak v parohách mu hoří kříž.
On zjevení se toho lek’,
a s koně do trávy se smek’,
a v zbožné úctě na zem klek’,
jak v oken záři setmělé
jej v nejednom znám kostele.
A pak se zved’, zas na kůň sed’
a sotva k jelenu zrak vzhléd’,
sjel v propast hned svět jeho běd,
on cítil, že to velký trest
za jeho velkou vinu jest,
za nesmírný ten k honbě chtíč,
jímž zmítán byl jak dětmi míč,
že cítil v duši boží bič,
jenž stále hnal jej dál a pryč;
však zároveň to duši lík,
tak jet a nestát ani mžik.
V ráz sňal mu s duše všecku tíž
ten zářící a velký kříž,
ať k hradu jel, ať ku městu,
vždy jemu svítil na cestu.
A kudy jel, se před ním skvěl,
ať plála skála, hvozd se tměl;
on druhdy divoch, stal se tich
ve světla toho paprscích,
ba zamyšlený nad světem
se měkkým stal, až dítětem.
I jeli dál kol strmých skal,
dnes jelenův kříž divně plál,
i cítil v pevné naději,
že jistě někam dospějí,
neb po klidu on hrobu práh’,
ret chvěl se jemu v modlitbách;
i odevzdal se Pánu jen,
spěl dále všemu odcizen.
Skrz granátový prošli háj
ve divný kraj, byl jako báj,
v něm třtiny hrály na šalmaj,
nebylo živých lidí v něm,
jen zem voněla kadidlem,
vše stráně plály růžemi
a vody hrály pod zemí,
v opály tála nízká kleč,
a ptáci měli lidskou řeč;
vše stromy, které minuli,
jim lidskou tváří kynuly,
a šklebu vzdor a drsný smích
již vymizely dávno z nich,
že byly smavé, růžné tak
a nevinné jak dětský zrak,
zřel mnohé známé v řadách jich...
A jejich běh se dále mih’.
Ve stínu obrovitých skal
v řetězu z růží Satan spal,
a líbezně se ve snu smál;
neb Anděl, který nad ním bděl,
mu do snu písně míru pěl,
že bělet začly v pohnutí
mu konce dračích perutí...
Zřel, prch’ mu půvab mladých jar
i všeho čár a on byl stár
a stále z toho světla pil,
v ně celičký se zakotvil,
jenž za ním cválal ze všech sil.
On všecko měl, ba víc, než chtěl,
až svět i sebe zapomněl.
Pak v pusté vjeli pohoří
a srázy šlo to ku moři,
vstoup’ chutě jelen v slanou tůň,
tu v děsu Hubertův couv’ kůň,
leč on jej bod’, s ním do vln stoup’,
kříž jelenův plál jako sloup,
vše v plamenech, svět blesků pln,
a oba zhltil příval vln...
A Hubertu vše tálo v tmách,
v sluch vod šum slyšel po kapkách
a kapky jak se zpěnily,
se v slavnou hudbu měnily,
tak dojemnou, tak líbeznou,
tak jásavou, tak vítěznou,
že oči světlu otevřel
a v Ráji stál a Pána zřel,
k tomu se tulil jelen blíž
a mezi parohy měl kříž.
Ó, myšlenko, za kterou jdem’,
ať bouřným dnem, ať klidným snem,
ať do bolu nám, do žertu,
plaň vždy jak jelen Hubertu,
nám Ariadny budiž niť
a ve přístav nám spásy sviť!