V nevinnosti květu.
Dítě, moje dítě – ký to klam děsí tě,
ký přelud tě mámí, že se loučíš s námi –
dítě, moje dítě – pán bůh uzdraví tě.
– Ba víc neuzdraví, srdce mé to praví;
cítím, matko drahá, smrt že na mne sáhá,
sáhá rukou chladnou, nebědujte nad mnou. –
Dcero moje milá, podporou’s mi byla,
radost mého stáří smrt mi v tobě zmaří –
– dítě, moje dítě – kdo mi nahradí tě?
27
– Ten bratr můj mladý, ta chlouba okolí,
nechť stráží vás všady zrak jeho sokolí,
bratra silné rámě, to nahradí vám mne. –
Dcero moje milá, nevěstou jsi byla,
až se hoch tvůj vrátí, bude naříkati –
– ach, když tebe není – kdo mu k potěšení?
– Sestřičku mu mladší vychovejte, máti,
oželení snadší mé mu bude ztráty;
nechť mu mne nahráží, mou jej láskou blaží –
mne poručte bohu, ať zemříti mohu. –
Dcero moje milá, ty nevěsto mladá –
proč tvá bujná síla záhy ve hrob padá?
ten život tvůj mladý, světa nepoznaný –
proč v ty hrobní chlady záhy zakopaný?
– O, neželte, máti, ten můj život mladý,
nechť si smrt mne zchvátí čistou, beze vady;
jará a spanilá s bohem! dává světu –
bujná moje síla – v nevinnosti květu. –
28