Královna noci.
Na západě se z večera
hvězdnatá brána otvírá,
a z ní, hle, noci královny
zjev krásný vzejde, čarovný.
Na černém oři hrdinně
vznáší se krásná jezdkyně,
temné jí roucho splývá v zem,
démanty vrouben jeho lem,
a čelo zdobí diadem
měsíce čarným půvabem,
bělou se šijí vine vlas
bohatý, plný bujných krás,
a závoj splývá po skráni
z paprsků luny setkaný.
A kůň podkovou tepe v zem,
až jiskry srší kolkolem,
a lid praví si po kraji:
„Jak ty hvězdičky padají.“
A za ní od západních hor
se duchů spánku vznáší sbor:
ti temní, to jsou snové zlých,
dobrých ti v hávech květnatých.
Tak každé jasné noci zříš
královnu svou projíždět říš,
75
ta béře v svém se průvodu
až tam k těm horám východu,
tam zmizí v záři karmínu,
v zklenuté hráně z rubínů,
z níž zlatým leskem osloněn
s úsměvem vzejde – mladý den.