Dul vichr věčné Romy ulicemi,
vyl v zákampích, třás’ řadou okeniček,
a vraty lomcoval a okny všemi.
Jak šakal skučel, tu tam hýk’ jak sýček,
ztich na vteřinu v černých oblak moři,
jak pad’ by v řasy schlíplých jejích víček.
Vráz náhle jako vyplašení oři
se rozběh městem zas, šleh v okenici,
za kterou lampa plála v oratoři.
Tam svatý Otec bděl, kmet přísných lící,
skráň opíraje o své dlaně obě,
na klekátku, sám třtina ve vichřici,
jež zakroužila vírem v mhavé kobě,
až lampy svit jak zlekán zakomíhal
se nárazem, jenž mrtvé budí v hrobě.
Řad stínů na zdi protější se míhal,
hru jejich nezřel papež v dumě svojí,
v tvar splynuly teď, jenž se vzpjal a zdvíhal,
jak pěst by kdosi obrovskou vzpřáh’ dvojí,
a stín se k hlavě Innocence dloužil,
jen sáhnout po něm. On však v snů svých roji
nic neuzřel, tak se v modlitby své vhroužil
a slova jich, jak hojný déšť když kane,
se ronila v sluch noci, v nich on toužil:
„Viď, že jsi spokojen s mou vládou, Pane!?
Dnes můžeš vlastním výrokům svým věřit,
jak já jim věřím, co má, ať se stane!
Svým zrakem klidně světa okruh měřit
já mohu a Ty se mnou, člun Tvůj klidně
můž’ věků vlny brázditi a čeřit.
Saň kacířství již dokonává bídně,
pod skálou, nad níž Tvoje Církev trůní,
ó, račiž na mé dílo shlédnout vlídně!
V mé tiary se lesku světy sluní
a velcí světa z prachu v bázni tyčí
a v prosbách dlaně mému ku výsluní.
Ves odboj sklonil dnes šíj tuří, býčí
pod mým a Tvým jhem, ale mojí prací,
jak zaklet byl by Petrovými klíči.
Kde jaká modla, se dnes v popel kácí;
jak zaplanulo Tvoje srdce svaté,
když s výše zřel’s, kde každý vzdech se ztrácí!
Jak plálo vítězně Tvé slunce zlaté
na moře inful bílých, berel křivých,
v nach plášťů, v směsi barev přebohaté
na zbroje rytířů na ořích divých,
na poutníků bezčetné legiony,
tu jásajících a tam tiše snivých,
co z chrámů římských nespočtené zvony
se k jubileu plesně rozpoutaly,
ve vichru hlasech slyším jejich tóny!
Zda sobě sám jsi nezdál se být malý,
Ty chudý druhdy v rybářů svých středu,
jak velký mnou Tvůj triumf neskonalý!
Ach, promiň, já, všech sluhů sluha, v sledu
že k Tobě hlásím se v Tvůj den tak slavný,
já pastýř ovcí, jež jsem zbavil vředů,
jež zkrotil jsem v své práci neunavný,
je hladce přistřih’, bych je vedl k stáji
pod jednu berlu, jak chtěl hlas Tvůj dávný.
Já dokázal, co zdálo se být bájí,
den dnešní, když jsem „urbi orbi“ žehnal,
můj triumf Tvůj! jsi doma dnes v svém ráji.
Dnes usnu sladce. Divý vír se přehnal
přes lebku mou, však ta jak Tvoje skála
je pevna, co člun Tvůj jsem v přístav vehnal.“
Tak mluvil k sobě, ale za ním stála
ta příšera ze stínu noci stkaná,
pod jejímž dechem v sled i lampa splála.
Vstal svatý Otec, šeptnul hosiana!
sňal škapulíř a políbiv jej vřele
kles’ na lože a spal až v úsvit rána.
Však myšlenky nespaly v jeho čele,
ty proti němu v divý boj se shlukly,
se potíraly jizby tmou, až v těle
chlad cítil divný, srdce jak zvon puklý
až zasténalo vzdechem pustou síní,
jak můra, sen, vylétl z jejich kukly.
Tmou bředl dlouho, jasně viděl nyní:
To Lateránská byla basilika,
stál u oltáře, tiara jej stíní,
o berlu opírá se, v sluch mu vniká
hrom varhan s jubilejní hymnou davů,
lid na kolenách chvěje se a vzlyká.
Sám nad tím mořem pyšnou zvedá hlavu,
již chce se v pýchy sladkém moři ztrácet,
vtom žalmu jásot v zlou se mění vřavu.
Křik děsu! Pilíře by chtěly vracet,
co hymnou létlo k nim, jak bouř když v lese
chví stromy, ba se začínají kácet,
a pilíř se i oblouk náhle třese,
se stropu malta padá, zdi se hroutí,
a místo zpěvu křik se k nebi nese.
Jak třtiny větrem tak se sloupy kroutí,
lid lomí rukama, krov chrámu padá,
lvi heraldičtí řvou, on slyší douti
jak trouby soudu! Z žil mu prchá vláda,
chtěl pomoci by – ale nemá síly,
zří stropu trhlinou již mračen stáda.
Však v tom, co padá chrám, co zástup kvílí,
hle, z klubka těl se postať mnicha zvedá,
jest bosonoh a zdrán, ten davem pílí
a roste v obra, mystická tvář bledá
plá ohněm, mnich své obě ruce vzpřáhne,
plec nastaví a chrámu klesnout nedá.
Kam padá zeď, tam bedra svoje nahne,
a drží krov žilnatou rukou nahou,
po níž se stigma Kristových ran táhne,
a jeho oči hoří svatou vláhou,
a jeho síla roste svatým žárem,
jenž každou duši činí šťastnou, blahou.
A snaha jeho věnčena je zdarem,
neb láska s prostotou jí byla matkou,
v klid těmi přešlo, co hrozilo zmarem.
Až do rána měl papež pak noc sladkou.
Dne druhého když Innocenc vstal třetí,
zřel, jak se roztavila jeho pýcha,
a těžkou hlavu měl těch vidin změtí.
Když Vatikánských zahrad klenba tichá
jej vítala, byl jako dítě zbité.
Tu pod pinií viděl sedět mnicha.
Klid nebes v bledé tváři vráskovité;
byl zdrán a bosonoh, na jeho ruce
hle, stigma Krista plálo hlubě vryté.
V tvář zřel mu papež a se zachvěl prudce,
to jeho snu byl bohatýr ten smělý,
jenž držel basiliku v zmaru shluce.
K těm obrátil se, kdo jej provázeli.
„Kdo je ten muž?“ se ptal, mráz chvěl mu údy,
však brzy pochopil, když v odvet děli:
„František z Assisi, náš žebrák chudý!“