Zvuk půlnoci se tají zvolna v dáli,
i v matném srdce ustálo již ruchu,
a hvězdy svítí jakoby se bály
a známý šepot splývá k mému uchu –
ó znám tě, znám! jen odstup, zrádný duchu!
Proč přede mnou ten závoj trháš tmavý,
na dračím křídle slétáš k mému sluchu,
tvým šepotem se krev mi v žílách staví;
proč máků vlčích květ mi vineš kolem hlavy?
Slyš, kterak šepce: „Já mám spasit tebe?
kde tvoje smělost, jež mne vyzývala,
kde mocný žár, jímž spálit chtěl jsi nebe,
kde nadšení, jímž hruď se rozplývala
a bohem být se v klamu domnívala?
Vidíš ten svět? ty hvězdy zlatem skvoucí?
hle, z každé jakby smrt se usmívala;
bůh radost má, když slyší srdce mroucí
juž v křečí poslední a v beznaději tlouci.
A život, život... tys chtěl titan býti,
a teď se lekáš i vlastního zpěvu,
tys přemoci chtěl vášní vlnobití,
však před bojem juž prosíš za úlevu,
tys propadl juž věčných bohů hněvu!
tvá každá radost hrobovým jest květem,
tvůj každý sen jest plný chmúrných zjevů,
ty ducha spoutáš, než se vztýčí letem,
chceš růže činů svých – a zoufáš nad poupětem!“
A hrozné sny mně opět v ucho vlívá
a černým křídlem kol mé hlavy věje,
můj krvavý pot se slzami splývá
a moje skráň, hle! zimničně se chvěje
a k nebi třeští oko bez naděje!
Noc temným křídlem plaše kolem duje,
jak v slzách oko mhlou se luna skvěje,
obláček bílý v modré dálce pluje –
to strážný anděl můj, jenž k nebi odletuje!