V středu lesa na výšině opuštěný hřbitov leží,
jak rozbitý bouří člunek jiných světů na pobřeží.
Hloží bují mezi hroby a mech na zdi rozbořené;
hle! jak plachá peruť času bouřlivě se nad ním žene!
Mnohý kámen rozpukaný, přes něj vrba nakloněná,
a ta vrba bez ptáčete, a ten kámen beze jmena.
Jak krvavé slzy mrtvých kolem šípky odkvetají,
a v křemení rozemletém zelený se ještěr tají.
Aj, tu na kříž povalený ostružina květy stele
a svým trním probodává znovu skráně Spasitele.
K bělavé zdi v rouchu mlhy zamyšlený bor se chýlí,
jak zármutku němý pomník rozbořené u mohyly.
A v tom tichu luzné noci mrtvých slyším oddychání
a hlubinou duše táhne dávných časů vzpomínání.
Jak to dlouho, co mé srdce bez milenky, bez přítele,
bylo hřbitov opuštěný, plný smutku, plný žele!
Naděje mé – pusté hroby, tužby moje – spráhlé kosti,
a tmou rakví rozpukaných blesk se mihal šílenosti.
Jak duch bouře v blesku víru v zpěněných se vlnách zhlíží,
tak těch časů upomínka bolestně se v nitro níží.
Vlny dávno utišené kypí, vzpnou se, burácejí,
až tou bouří ňadra moje úzkostí se divou chvějí.
Darmo, strážná hvězdo v bouři, hvězdo mojí poesie,
darmo déšť tvých bleskných jisker písněmi se v duši lije!
Vždyť ty písně to jsou vrby, jež se k hrobům tulí tiše,
kameny, kam nesmrtelnost temné svoje runy píše;
výkřiky jsou Promethea, které bolest z nitra nutí;
pochodně jsou, jimiž svítím na své vlastní zahynutí!