KDYSI!
To bylo v jeseni – bor zamyšlen
se k nebi díval skrze mlhy chmuru,
já v mechu ležel a na padlý kmen
jsem divné čáry vyřezával v kůru,
tak nahodile, maně, neurčitě,
v myšlénkách muž, leč sněním posud dítě.
Hle, jak se divně vlní tato čára!
jak srdce dvě by v sebe propletena...
jak? – v skutku srdce i – kdož se o to stará!
A dále zas jak mění se ty rysy,
to písmeny jsou známého mi jmena,
ach žel, že příliš drahého mi kdysi!
Jak, pouze „kdysi“? – Proč teď jsem se bál
127
jejího jmena tahy v kůře zničit?
proč cítím v srdci starou bolest klíčit?
Ó srdce, věčný snílku, mluv jen dál!
Svých upomínek svlačec bujet nech
a nebraň slze, přej ať skane v mech!
Teď kdyby kolem tebe vířil ples,
šum hedvábí a tance hlučná vřava,
teď kdyby její čarokrásná hlava
ti kynula – a s tebou zas jen hrála:
tu mohlo bysi zapříti svůj cit.
Však ale zde? Kol šumí známý les,
zde pýcha tvoje směšná jest a malá,
zde nemusíš se za své slzy stydět,
zde můžeš vzpomínat, zde můžeš děckem být,
zde můžeš milovat i nenávidět!
Ó nech juž v kmenu pokácené břízy
stát její jmeno drahé, zbožňované,
snad ještě jarem z něho nevymizí,
snad modrý zvonek v mechu pod ním vstane,
snad z oné slzy, již tvá ruka tají,
květ slzičky se ujme, snad též v máji
sem slétne motýl, pták i zlatá včela
a s nimi lesa poesie celá!
128
Ó nech juž státi drahé tyto rysy!
snad přijde někdy poutník unaven
a v mechu zde snít bude sladký sen,
jak miloval a jak byl šťastným – kdysi!
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
To bylo v jeseni – bor zamyšlen
se k nebi díval skrze mlhy chmuru,
já v mechu ležel a na padlý kmen
mé horké slzy tekly v suchou kůru.
129