V JESENI.
(Bohdanu Jelínkovi.)
Šla jeseň okolo a s kadeří mou hrála,
v mé okno hodila tak mnohý žlutý list,
se stromu života je všecky nasbírala,
ten láska schvátila, ten žal a nenávist.
Tu plané růže květ juž polo v umírání
a svěží do pola sní o krásnějších dnech...
Můj příteli! těch růží na tvé skráni,
těch růží v srdci tvém se netkne zimy dech!
Ten chmurný život náš buď tobě uschlou snětí,
na níž jsi usedl jak ptáče zemdlené.
164
Ó zpívej, zpívej dál! nechť bouře z dálky letí,
i v bouři píseň tvá si duhu vyklene!
A když tvá praskne snět v posledním zastenání,
nač dal ti křídla bůh? Nuž, k nebi dej se v spěch! –
Můj příteli! těch růží na tvé skráni,
těch růží v srdci tvém se netkne zimy dech!
Šla jeseň okolo a s kadeří mou hrála...
ten svadlý, mrtvý květ mne vždycky zabolí!
Těch písní souzvuky, v nichž duše naše tála,
ó pověz, co jsou víc, než květy na poli!
Jen vdechni v píseň svou své lásky požehnání!
Co je ti podzimek? co nám jest časů běh? –
Můj příteli! těch růží na tvé skráni,
těch růží v srdci tvém se netkne zimy dech!
(Psáno v září 1873.)
165