VĚČNÝ ŽID.
(Bretoňská.)
Dvě vrány to nesedly na skály;
to s babiznou dědek se potkali.
Záplata šaty a vřed každý oud.
Tito dva budou žít až v poslední soud.
On sluje „Isák putuj vždy dál!“
a ona „Bída sijící žal“.
I řekla baba: „Odkud ty jdeš?“
a řekl dědek: „Co v světě chceš?“
Věčný žid.
Já putuji v den a putuji v noc,
neb svého Boha jsem urazil moc.
Já putuji v noc a putuji v den,
trpím, co může snést člověk jen.
Mnil jsem být nejstarší, jejž nosí zem,
ty starší jsi, vidím teď, já nežli jsem.
Bída.
Ty děcko! Včerejšek matkou ti byl,
tisíce let již mně za podíl.
Adam když hřešil, mne zplodil hřích,
prs Evy pila jsem u krbu jich.
14
Věčný žid.
Pověz mi, matičko, kam tvůj krok jde?
Pověz mi, babičko, co děláš zde?
Bída.
Jsem bída, synáčku, kam řídím krok,
tam slyšíš nářky, zříš slzí tok.
Já zdroj jsem veškeré hořkosti
a matka veškeré špatnosti.
Ty znáš mne jistě, neb mne zná svět
za tolik a tolik tisíců let,
Já předlouho již jej mučila,
jej všecko jsem snášet učila.
Věčný žid.
Jsi-li ty bída, pak tebe znám,
vždyť tebe snáším po léta sám.
Proč ale nejdeš k boháčům spíš,
u chuďasů přece se nenajíš.
Ti sami sousta nemají.
Bída.
Co mají, to sním jim potají.
Však neboj se, přijde, přijde již čas,
kdy sednu k bohatým, hojný kde kvas.
A jakmile vejdu, zábavy dost,
mne se již nesprostí – strašný jsem host.
Věčný žid.
Ty stará mluvko, cár je tvůj šat,
nepustí do vnitř tě, vyženou z vrat.
Ti mají lokaje, sluhy a zbraň,
věř, pouze chuďas ti platit můž’ daň.
15
Bída.
Dvě družky mám já, ty otevrou,
to Rozmařilost a Lenivost jsou.
Věčný žid.
Pryč, babice, táhni, mám z tebe děs,
sám chci jít dále zítra jak dnes,
nežli mne zemská pohltí prsť,
se mnou jde silnější, boží to prst.
16