SKÁLY.

Jaroslav Vrchlický

SKÁLY.
Do zvětralého skalin vápence Čas vryl své divy. Sochorem byl déšť a vichr spolehlivý tovaryš. Tak během doby stalo se, že skály, jichž tunelem hřměl dnem i nocí vlak, se zvenčí – vnitřku saze jen a dým – stát mohly jednou velkou galerií: Tu po jich délce stáčen celý zmok, tam skály výběžek na temném nebi by silhouettu jakous rýsoval. Ta měla velký nos a paruku a zlobně šklebila se. Jinde zas déšť milionů důlků nadělal do vápence, jak tisíc očí by se dívalo skrz listí lopuchy a ostružin. – Tam celá velká lebka se cenila, zřel’s oční důlky, nos, kost lícní, která příkře vyčnívala, leb ohromnou, jež blesky rozryta do noční tmy svítila příšerně, 133 pak celé stěny skal jak pylóny egyptských chrámů plných divných značek a neznámého písma. Rýhy, žlábky a díry, v kterých na sta jiřiček s hnízda urobily v opuce, že chvílemi se zdálo, kdos šel kolem, na druhé straně tunelu se mih, jak mrtvé oči zas by oživly. A místy bílé stěny vápence tak s deštěm vichr rozmlel, rozhlodal, že zdálo se ti, stojíš v kostnici, tu hnáty, kolen češky, obratle, tu klíční kosti, celé páteře jak dávných obrů tlících tady věk. Pár kroků dále v stinném úvale, tam svěží tráva bujela jak les. Proč vždycky, kdykoliv jsem kolem šel, ta scenerie rozbrázděných skal s tím svěží trávy dole zátiším se zdála mi tak neúplnou být? Já v duchu viděl vždy, jda okolo, mladíka s prostřelenou hrudí ležet v skal ústraní... pár kroků revolver se ztrácel v trávě... pár krůpějí mozku po stéblech šedě lesklo se, jak táh’ by po nich hlemýžď stopu stříbrnou, a kolem ticho sváteční a klid. 134