PO PŘEČTENÍ LYRICKÉHO DÍLA JAROSLAVA KVAPILA.
Mně bylo tak, jak svatým Krista ženám,
když zahradou šly v chladné jitřní chvíli,
kde svěřen skalné hrobky němým stěnám
spal smrtí těla miláček jich bílý.
Já věřil, v nitru Tvém jak v hrobce skalné
že všecko, provždycky mníš, mrtvé leží,
ves vzruch a znět i city idealné,
jež vítal jsem v Tvé první písni svěží.
Vše ubito, vše udupáno, zdráno,
tou jednou smrtí, mráz mne projel chvějný,
já cítil, jak Tvé děsné bylo ráno,
v němž poesie pták prch’ čarodějný.
A že se nechce vrátit nikdy více,
že nezláká jej Krása ani žena,
že zakryla si Tvoje Musa líce,
tím děsem také ztráty omráčenéomráčena!
144
Že’s zavřel knihu. Neb kde vláhy není,
tam nadarmo se v srdce skály bije;
leč Kristus vstal, a jež dnes v odmlčení,
ta vstane jednou zas – Tvá poesie!
Jen vzpomeň Rossettiho! K mrtvé ženě
by smutek přemoh’, jenž jej k smrti tížil,
své písně v rakev složil neprodleně
a brzy pak se s hrůzou pro ně plížil.
Neb cítil, že by nemoh’ pouští dlouhou,
kterou jest život, bez písní dál jíti,
že musil by se zalknout horší touhou,
že zmůže vše, kdo Smrti moh’ v tvář zříti!
Po čase sama, jež dnes vyhoštěna
– jeť nesmrtelná – přijde píseň přece
a lehce zaťuká, řkouc: „Já jsem změna,
neb žena jsem, pusť ptáka do své klece!
Jsem ještě krásnější, neb trpěla jsem,
jsem silnější, neb vím, co Smrt je nyní!“
A otevřeš – nechť zchvácen němým žasem.
Zpěv Smrt i Život jedním křídlem stíní!
145