I.
DUB MERLINŮV.
(Hra stínů.)
(1896.)
[133]
(Mýtina v lese Brocelianském. Dub Merlinův v prostředku, jeho kmen jest do třetiny zakryt bílým kvetoucím hlohem. Měsíc v úplňku svítí na mýtinu a les v pozadí a kolem se černající. Stíny se míhají na všech stranách. Letní půlnoc.)
Sbor lovců.
Ano zde! – To místo známe, na té slunné mýtině
vždy nám kynul volný oddech starých stromů ve stíně;
dnes tu všecky sporáženy, místo kmenů stádo hub,
jediný ční nade všemi, Merlinův to svatý dub.
Zde jsme unaveni rádi zbroj i kořist skládali,
v stromů vrškách mřelo zatím trub i rohů halali:
Zde jsme spočinuli sobě, mnohý pohár se tu zdvíh’,
žert spěl motýlem s rtů dívek, v odvet za ním vosa, smích.
To již dávno – po letech však stíny vracíme se sem;
ony báje časů dávných zná zde pouze stará zem,
vše se mění, lidé, stromy, vše se stává lupem dob,
věrná pouze trvá země, zvláště tam, kde hostí hrob.
Zde jej hostí. Proto stanem jako živí jindy dnes,
nad vývratě starých stromů mladý podrost hlavu vznes’,
kol to šumí, kol to zpívá v této tíši hostinné.
Slyšíš nás, ó Viviano, slyšíš ty nás, Merline?
[135]
Hlas z hlubin.
Slyším já vás, chápu vás,
vždyť jsem všeho živý hlas.
Odkud jdete,
co tu chcete,
proč váš let mým rovem třás’?
Sbor lovců.
Sladce spí se dlouhá léta – velké kouzlo jesti sen,
však i kámen hrobu hne se, pro věky byť spečetěn;
duše k duši, srdce k srdci se i v hrobě přivine.
Slyšíš nás, ó Viviano, slyšíš nás, ó Merline?
Hlas z hlubin.
Masko básně, pravdu krej,
začněte svůj vzdušný rej!
Dřív než ráno,
Viviano,
zvukem harf je provázej!
Stín Erekův.
Byl to věru krásný čas,
bohatýrem každý z nás!
My jsme žili,
my jsme pili,
celý život věčný kvas!
136
Stín Gaweinův.
Celý život – poklady!
Ale věčné záhady
u cest žití
k nám se řítí
upomínky, nálady!
Hlas z hlubin.
Nevím, jsem tu vskutku sám?
Hlas Viviany.
Mlč, již harfu probírám,
v svitu luny
její struny
věstí starý lásky klam.
Sbor lovců.
Lásky klam! Ó sladké kouzlo, voláme jej z hrobů zas.
Co dí jíva zádumčivá, co dí postříbřený klas?
Pod víl nohou chví se rosa, cítila jich sladkou tíž,
jak je sladká, Viviano, MerlineMerline, i ty to víš!
Hlas z hlubin.
Co jest sladké, vím, to vím,
nestačí v to v pěvců rým,
echo skále
dí to dále,
já v tom řadu let již spím!
137
Hlas Viviany.
Lásky sladké zajetí,
polibek a objetí
v hrobě kvete,
mluv, ó kmete,
co se děje, co je ti?
Hlas z hlubin.
Ano, sladká je zář hvězd!
Věčné jest, co sladké jest,
dál to kvete –
Co však chcete,
co chce, duchové, váš sjezd?
Stín krále Artuše.
Myslím, žes to dobře věděl, Merline,
jak jsem klamán dlouhá léta byl.
Mlčel’s k tomu, v skrýši svojí hostinné
oba vinníky jsi zrádně skryl.
Pro mne úsměv měl jsi výmluv plný,
šedou bradou vždy jsi v souhlas kýv’,
co on líbal jejích ňader vlny,
hříšným okem hltal božský div
krásy její v lásky rozmaru,
nechal’s mne při plném poháru.
Hlas z hlubin.
Mudrcem jsem nebyl jen,
který hlídá vlastní sen,
člověk temně
vždycky ve mně
maskou mudrce zřel v den,den.
138
Stín Klingsorův.
Výmluva to věru špatná, starý Merline!
Vinníky že ukrýval jsi v sluji hostinné,
po tvém otci v povaze tvé zůstal zloby rys,
nikdy toho nezapomeň; Satanův syn ty’s!
S tváří vážnou sladký mudrc, vše jsi chápal rád,
spanilá tak ona byla, král stár a on mlád,
zeptej se jich, právě letí ve objetí kolem mhou,
dobře znám ty lásky děti: Lancelota s Ginevrou!
Hlas z hlubin.
Nevěř, zlý byl čaroděj,
bdělý sluch mé radě přej,
chceš-li v hrobě
klid přát sobě,
nedívej se v stínů rej!
Stín Klingsorův.
Králi Artuši, jen pohleď, pravda ta tě nezdrtí.
lépe nežli za života snést ji můžeš po smrti!
Viz ty stíny,
pavučiny
jak se v trávě rosné blýsknou,
duchové se k sobě tisknou
stejně jako před lety,
pravdě věř, ne jeho snění,
blábolení
mudrce a poety!
139
Sbor lovců.
Ano, ano, to jsou oni, stíny splývají blíž mhou,
vždyť je znáte, jak my všichni, Lancelot jde s Ginevrou!
Stín Lancelotův.
Moje paní, pohled jeden!
Stín Ginevry.
Není možná, rytíři!
Stín Lancelotův.
Peklo proměníte v eden!
Stín Ginevry.
Není možná, rytíři!
Stín Lancelotův.
Ruky stisk – to okamžik!
Stín Ginevry.
Hleďte, Klingsor trpaslík
šilhá po nás lstivým okem,
ku králi se točí bokem,
není možná, rytíři!
Hlas z hlubin.
Láska všecko usmíří!
140
Stín Lancelotův.
Pusťte s pěstě sokolíka,
zapadne on v houští nikam,
komoň váš v let za ním vniká,
za tím houštím já již čekám.
Jedno slovo, polibek,
nesmírný to srdci vděk,
věřte, v jednom duše moje
zapomní své všecky boje,
celou věčnost prohýří.
Stín Ginevry.
Není možná, rytíři!
Kolem pánů, paní sbor,
směje se nám celý bor,
jahoda, hle rdí se v trávě,
doupnák v hnízdě mláďatům
vypráví vše, co vy právě
letmo svěřil jste mým rtům,
Les má oči, les má uši,
on se dívá v naši duši,
slyšíte ten táhlý šum?
Nechtějte to zkoušet více,
vždyť ta plachá veveřice
ve svém z chvoje vikýři
právě v chvilce políbení
šiškou na nás zamíří.
Marná touha, marné snění,
není možná, rytíři!
Hlas z hlubin.
Za ním jenom, spanilá,
kde vrch tmí se, mohyla,
141
za tím srázem
zimostrázem
moje skrýš se ukryla.
Sbor lovců.
Střelou královnin vzlet sokol, krouží, kam as zapadne?
Zmizel! – Zřím jej! – Letí! – Znikl! Věru to je záhadné!
Za skal rohem
za tím hlohem
rychlonohá gazela,
Ginevra, již zmizela.
Stín Klingsorův.
Kam dals oči, králi milý!
Stín krále Artuše.
Nevidím nic, kde že jsou?
Stín Klingsorův.
Zříš ty stíny, musseliny jak se táhnou vzdušnou mhou?
Zapadli kams...
(K lovcům)
Kdo z vás viděl Lancelota
s Ginevrou?
Sbor lovců.
Po tvém boku, králi, jela, teď tu byla královna!
Jako lesní víla svůdná, spanilá a čarovná,
Lancelota nezřeli jsmejsme, nejel s námi na hon dnes.
142
Stín Klingsorův.
Zatím kolem vše se chechtá, skála, duby, keř i vřes!
Stín krále Artuše.
Ginevro má, kde jsi, kde’s?
Ohlasy z dálky.
Kde jsi, kde’s?
Stín krále Artuše.
Jako zaklet mlčí les,
Ginevro má, kde jsi, kde’s?
Ohlasy z ještě větší dálky.
Kdes!
Stín Klingsorův.
Neutekla do nebes!
Hřích se vždycky tají v zemi,
hřích je němý,
poví víc ten skalný tes,
budou pod ním kdes.
Stín krále Artuše.
Ztajte kroky – v tichu blíž!
slyš, ó slyš!
co to splývá v lesní tíš?
Polibků zvuk, objímání...
Kdo ví, dámy, kdo ví, paní,
kde zde Merlinova skrýš?
143
Stín Ereka.
Zde jest dub a zde je hloh!
Stín Gaweinův.
Pouze on je skrýti moh’.
Stín krále Artuše.
Tam to praská, tam to šustí...
Kdo se v jícen sluje pustí,
dostane můj zlatý roh.
V objetí kdo by je chyt,
dostane můj zlatý štít,
a kdo z dlaní čaroděje
v objetí sem přivede je,
vlády mé má dědic být!
Sbor lovců.
Kopím v keře, kopím v skály
bodejte!
v stopách zvěře, kam se dali,
hledejte!
Tam sluj zeje, mech ji kreje,
bádejte!
Hlas.
Zde vchod sluje!
Druhý.
Rychle dolů!
144
Třetí.
Jaký blesk!
Čtvrtý.
Jaká rána z hlubin duní, hromů třesk!
Pátý.
Bílý závoj tam se kmitá...
Šestý.
Již je mám!
Sedmý.
Letím v propast!...
Osmý.
Běda, letím!...
Devátý.
V náruč tmám!
(Dunění a rachot zanikne v smíchu horských a lesních trpaslíků. V tom se ze vzdálené vsi ozve první kuropění, stíny blednou a rozplývají se v mlze jitra. Vrchem dubů táhne slavné šumění a bílý keř hlohu střásá jako sněhovou závěj všecky květy své na mohylu).
Hlas z hlubin.
Jitro vzchází! Prchá stín.
Ano, Satanův jsem syn!
145
Cit můj lidský
lásce vždycky
ochranný svůj skýtá týn.
Ještě dnes v své mohylemohyle,
hrdličky dvě zbloudilézbloudilé,
v květu hlohu
skrýt vás mohu
na vzdor moci, přesile
Nebo, co jest láska, vím,
věky o ní v hloubí sním.
Viviano!
Ta jest ráno,
všecko ostatní jest dým!
Stín Klingsorův.
Stará hra se opakuje po smrti jak za živa...
Opět skryl je a náš stín se zvolna v jitro rozplývá.
(Zmizí.)
Hlas z hlubin.
To jest lásky tajemstvím,
proti lásce marné vzteky,
marné léky!
Stín krále Artuše.
Oč víc dnes než druhdy vím?
(Splyne rovněž v jasu vycházejícího slunce.)
146