Tma. Nad oblakem, z něhož déšť se lil,
dva andělé se náhle potkali,
a v prostoru, jenž v dálku prázdnem zel,
se zastavili, stejnou otázkou
na chvějných rtech: – Kam jdeš? – se zakřikli.
Tak různi byli: Ten, kterého let
se dolů nes’, byl oděn v bílou zář,
jak z luny stkanou v noci podzimní,
na čele jeho hvězda svítila
a snítka svěží – v ráji urvaná
se stromu života – mu vinula
se vlasem žlutým jako obilí.
Ten, který z dola vzhůru směřoval,
byl oděn v bledý, šedě modrý šat,
v tu barvu, v kterou mlha obláčí
hor čela dřív, než dechem mrazivým
na nivy začne dýchat prosincem,
vlas černý bez ozdob přes bledou tvář
mu visel jako v časech pozdějších
u chrámu brány ženám kajicnicím.
Tak potkal v prázdném, hluchém prostoru
kdys anděl Žití Smrti anděla,
a neznali se oba!... Vítězem
juž vracím se, bych Pánu pověděl,
že dokonáno dílo potopy,
děl anděl Smrti, tma a zničení,
mé sestry, vládnou! – Lžeš, neb mýlíš se,
je život ještě, sám by věčný bůh
hned musil přestat být. Ó, život jest
a bude na věky! – – Chci vidět jej!
A létli spolu dlouho oblaky,
jenž jako hory, jako pralesy
se tměly, rostly, stále měníce
svou podobu, tu hydrám podobny
je oplétaly chvosty dlouhými,
tam celé moře tvarů báječných
jim v cestu stavěly, tu tměly se
jak města fantastická; jejich let
se nížil stále, juž i křídla svá
ku vodám schýlili – tu zřeli v tmě
bod malý chvět se, archu Noema.
K ní zaměřili, nad ní stanuli
na křídlech rozpjatých jak v letu pták,
a okem duchů pronikali tmu,
stěn trámy, střechy vazbu mohutnou,
a viděli: Ve jizbě pochmurné
muž polonahý seděl na zemi
a v loktech držel ženu spanilou
a časem vroucně líbal vlasy jí,
tvář v ňadra její kryl a znovu dál
jí oči líbal; ona unylá
jen chvěla se a plála purpurem,
v nějž slunce obláčí se, než jde spat.
A veliký ten gigantický muž,
z těch poslední, jež divá potopa
zde nechala, ten zpíval divoce,
a jeho píseň hrozná, vášnivá,
stěn pronikala dříví mohutných
a pronikala stropu velký krov,
ba pronikala jistě nebesa.
A oba andělé se sklonili
a k uchu skloníce lem perutí
teď slyšeli tu hymnu tonoucích:
Vlny vrou divoce, slyšíš je, Jehovo?
Co jsi chtěl, stalo se, dílo je hotovo!
Já pluju v skořepině;
zdrtil jsi v pěsti své jak zmiji člověka,
z břicha jí símě však živoucí vytéká
a bují v slabé třtině.
„Vlny vrou divoce, pode mnou mrákota;
ale já vesele do větru života
si píseň hlasnou zpívám.
Kde ty jsi, slyšíš mne? málo mi překáží.
Pluju, kam? Nevím to, k ráje snad zápraží
či v propast, k moře nivám?
Nevím to, pouze vím, že ještě žiji tu
a že mám v lodi své tu ženu ukrytu,
jen ona zbyla se mnou.
Pouze vím, do tmy že plá její údů vděk,
že může jediný horoucí polibek
mou osvítit noc temnou.
Když ty jsi v bezedno spousty vln mořských slal,
skal šíje utvrdil, já se tě málo ptal,
co ty chceš mne se tázat?
Ty budeš jak mdlý brav dál vodit hvězdný vír,
oděný v světla háv – já budu, v srdci mír,
své ženy vlasy vázat.
Ty budeš bleskem svým vjížděti do hlubin,
slunce zář ve moři taviti na rubín,
procházet brány veletoků
a perly chrliti v kaskady oblouku –
já budu rukou svou na zkvětlém palouku
kol její sjíždět boků.
Dva světy rozdílné stvořils a zničiti
oba je nemůžeš! Život se zachytí
na vetché pavučině,
ba i v té hořké a pochmurné krůpěji,
kterou smrt strojíš mně, životy úpějí!
Já plavu v skořepině!
Život – ten nezničíš, sebe bys musil dřív!
Život – ten největší vesmíra bájný div,
mým teče žilobitím;
povznešen nad zhoubu, nad moře hlubiny,
nesu jej věkům vstříc, já člověk jediný
tep jeho velký cítím!
Cítím všech budoucích věků sny, zápasy,
starých dob minulých mroucí juž ohlasy
jim brání se jen ztěžka;
matko všech, ženo má, jásej též divoce!
Lásky mé bujaře vykvete ovoce,
je svatá žena, kněžka!
Život, ó život, ó vidění zázračné!
Vidím svět nový zas v tišině bezmračné,
jak muška v pavučině
se vznáší vesmírem! Vody nechť stoupají,
ženy mé lokty mne divoce houpají,
já plavu v skořepině!“ –
Děs anděly jal – ani slova juž
si neřekli, chtěl každý odlétnout
v kraj nebes opačný, leč divný cit
je schvátil – dlouhou chvíli váhali,
pak oba sobě klesli v objetí.