Tys do svých prstů vzala, Venuše,
kus pěny, z které jsi se narodila,
ta zachvěla se v sladké předtuše,
jak míza jara by se do ní lila.
A z šperku růží, z jitra purpuru
jsi vzala barvu míchajíc ji v rosu,
a hvězdný třpyt ze hloubky azuru
a z hloubky lesa tklivou píseň kosů;
a perly z hrdla pěničky a ston,
jenž duní, vichry, z vašich věštích hlasů,
a nyjící lesbické flétny tón,
jenž z myrt a oliv zní v půlnočním času.
Tys v prstech růžových tu zhnětla směs,
jí lupenu tvar dala vonné lípy,
pak vdechla’s do ní touhu, jásot, děs,
sen, jenž nás zkájí, vášeň, která vzkypí.
A takto vzniklé srdce člověka
jsi vrhla s Olympu skrz mraků lemy:
Jdi v bouř, jež vesmírem zní odvěká,
ty srdce lidské, spadni, spadni k zemi!
A srdce letlo, slza krvavá,
jak hvězda s nebesklonu padající
tam, Etna kde v mrak pne se dumavá
pod hromy kyklopů svých sténající.
A skály rýhou padlo v tmavou sluj,
kde žhavý plamen zrýval ňadra stínu,
kde vítr stále nadýmal měch svůj,
na titanů tam padlo kovadlinu.
Sta kladiv, jeden paží sterých vzmach,
naň dopadlo v ráz ve hromovém třesku,
až kovadlinu zbarvil temný nach
a celá sluj zaplála v rudém blesku.
A znovu zas pad’ nový ráz a zas
to sjelo, hřmělo na to srdce lidské,
tak stužily je s žitím ve zápas
ty obrovité paže kyklopické.
A z hlubin zněla píseň Eumenid:
„Vzplaň v život, srdce měkké, jak prs matky,
jak lístek lehké, nepoznej, co klid,
a buď přec stálé v žití boj a zmatky!
Spoj v sobě všecky hlasy vesmíru,
plaň krásou, vášní hoř vždy v boje nové!
Ty srdce snivé, tklivé, bez míru,
a přece hrdé, tvrdé, ocelové!
Buď středem světa, dál tkej dějin háv,
buď pevnou skalou v proudů zlobné změti,
tvůj démant srdce démantem se ztav,
tě bozi budou lidem záviděti!“