Kde ostrým štítem mraky trhá Ida,
ve strži skal se údol čarný kryje,
vchod k němu s orlem v oblacích sup hlídá,
kaskada v boky tesů hlučně bije,
co počasů rej do kola se střídá,
tam věčné jaro tisíc květů sije,
a réva, břečtan a divoký chmel
kol kmenů tančí v plesném bzuku včel.
Sem před pastýře, královského syna,
tři přišly bohyně v svém těžkém sporu;
šat oblačný jich luzné vděky spíná
a vášeň zmijí blýská v jejich zoru,
jich krok, dech vánku, pod nímž chví se třtina,
jich úsměv jitřenky svit na obzoru;
u chaty hocha stavily svůj chvat
a zaklepaly – vyšel hned a rád.
Jsme nymfy hvozdů těch a skalných tesů,
spor povstal, kdo z náš tří je nejkrásnější,
šat náš před tebou klesne hned a v plesu;
my známe v myrtách divokých tam skrejši,
tam ochotny jsme na kvetoucím vřesu
květ vděků svých ti zjevit nejtajnější.
Vol, která dřív a každá ráda pádí...
Děl Paris: Já dám raděj přednost mládí!
– To nikoli! dí nejplnější z nich,
neb první dojem utkví v duše hloubi,
co platen retů květ a ňader sníh,
když vzpomínka tvá s družkou mou se snoubí,
již první viděls v snětích ztemnělých
stát jako lilji v černotmavém doubí,
co platna krása má, nechť více září!
Jak všady, ať má zde též přednost stáří.
– S tím nesouhlasím, řekla druhá kráska,
jež chladným hrdosti své plála vděkem,
do klínu snadno padne oné sázka,
jež poslední před mladým stane Řekem.
Jeť paměť vosk a obličeje maska
na vrchu nejvíc plá a prodlí měkkém,
jež naposledy vtiskla tam své vnady;
já nesvolím být oběť také zrady.
Však nejmladší z nich, jež stanula stranou,
jen mlčela, jí pohled, úsměv jíhnul,
jak houštím lesa zlaté svity kanou,
v nich občas duhový se motýl mihnul.
Co vaše vděky? Jak bludička splanou,
jak pohled jeho lesk mé krásy stihnul!
To neřekla však, myslila to asi
své zlatotkané rozpouštějíc vlasy.
Však pastýř náš nepřišel do rozpaků
a pravil usmívavě: Milé dámy,
zde není rady jiné, mému zraku –
ach s odpuštěním, jsme tu mezi námi, –
než objevit se všecky, ihned v mraku
se skryje Hélios, můj dobrý známý,
svou já vám ručím pastýřskou ctí za to,
že laním bude tajemství to svato.
Však mám-li touze vaší vyhověti
a nezmýlit se v dojmů pestré směsi,
já porovnávat musím, ve objetí
jak vděky vaše pojí svoje plesy.
Pták v haluzích vám bude k tomu pěti;
ten zvyk juž vídat nymfy mezi tesy,
jak v tříšti opálů se koupají
a na větvích se olší houpají.
I poslechly ho. Stezkou myrt šly výše,
kde onen údol květů pln a vůně,
kde sotva vlhkým sítím zefyr dýše,
jak duchů sbor by hrál na ticha struně;
jak v Paros zářný vyhloubená číše
se hory sevřely a v jejich lůně
pod zlatým deštěm bujných čilimníků
tři krásky stanuly tu na trávníku.
Ó moře krásy! Teď být plavcem v tobě,
jak Leander když plaval k Heře svojí!
V ráz lehký šat si starší strhly obě,
však nejmladší z nich cudně stranou stojí.
Pak v posled v nahé též když stála zdobě,
plášť zlatých vlasů ňadry se jí rojí,
jí pláštěm studu, který v nach se nítí,
lesk nesmrtelné krásy dvakrát svítí.
A Paris zralé porovnává vnady
a okem znalce v jejich vděk se hrouží,
tu oval ramene, tam důlek brady,
sklon boků luzný, jak se v škebli ouží,
tu ňadra, labutě dvě dohromady
jak pyšně plují, tam od sebe touží,
a váhá dlouho s úsudkem a neví,
kde krásy vzor – jsouť stejné mu ty děvy!
I myslí: Jabko hodíš na pospasy,
v tom Juno majíc této zkoušky dosti:
Juž rozsuď, vzkřikla, edenem své krásy
přec nebudem tvé sloužit zvědavosti,
jsem Juno! – Pallas já! – Však v zlaté vlasy
se tajíc Afrodita v ztrnulosti
jen usmívá se, zrak svůj ve klíně
a nepřizná se, že jest bohyně.
To rozhodlo. Nic nechci míti s bohy,
si opatrný Paris pomyslil,
(jak vidět, k diplomacii měl vlohy
a věděl, s Zevem – žádná kratochvil)
a Venuši vrh’ jabko mezi nohy;
pak v houšti prch’, by hněvným zrakům skryl
se ostatních dvou, lesem chvátal v scestí
řka k sobě: Měl’s dnes kapitální štěstí!