V bezbarvém vzduchu, v kterém se křídla
Snů prchajících míhají,
dlí mladičké Jitro u Času zřídla
a Hóry se již stíhají,
v jichž tanci dítě zvedne se junem,
zajásá, zatleská ve světle slunném;
Charona pošle s příšerným člunem
v říš, kde se Stíny zdvíhají.
Oh, kdo tu pluje na zvlněném moři,
jak vztahuje k Věčným ramena!
Jak toužebně zrak v žeh rostoucí noří,
jak jásá duše znavená!
Ač neví, co nový den přinese strázně,
co nových zápasů touhy a bázně,
zdraví přec Hélia, z paprsků lázně
s nímž vstává Eos plamenná!
Sám, dokola sám je tu z živoucích tvorů!
Dí mu to vlastních ňader ston,
jak by ji poprv zřel, patří tak v Zoru...
Ni delfinů kolem lodě shon.
Jen světlo a vlny a vlny a světlo!
I patří, kde v hloubi nebes to zkvětlo,
a na slunce, které z propasti vzletlo
jak nádherný, zlatý alkyon.
I sáhne si k srdci, zda on je to vskutku?
Ták docela na sebe zapomněl,
nemyslí na zašlou, na příští půtku,
necítí sirotu, prázdno, ni žel;
jak bytost šťastná, jak tvor ve všem celý,
je lehký jak pták, jak paprslek vřelý,
silný teď vlnám jak zástupům velí,
v střed bohů hrdý vstoupit by chtěl.
Ó jak se to vlní, jak obzor plní
to báječné mořské zrcadlo!
Jak ženy prsy, tak pne se, plá, slní,
zří s žasem v to děsné divadlo,
a cítí, co bylo v něm trudů a bludů,
co tkalo v duši rmut, hořkost a nudu,
jak s hlavy mu dýmem a šupinou s údů
v tu orgii světla zapadlo!
A vztahuje ruce své, velebí Věčné
a toužně zrak v dálku upíná,
ba děkuje za bouře zlé, nekonečné;
je svátkem ta velká mu vteřina.
Svůj osud cení si nad lósy druhů,
jimž plynou s dny noci v únavném kruhu,
cítí, jak duchu bouře jdou k duhu,
jak samotou roste hrdina.
Velebná chvíle! – Mihne se, bleskne,
juž prchá, on cítí to, s oblaky
večera bude zas ve dumě teskné
ždáti po kouři své Ithaky!
Zas bude chtít svoji obejmout ženu,
zas políbit dítě! – Za jakou cenu
se dotřel k tomuto Nesmrtných věnu?! (
Ó, zpátky, zpátky, vy přízraky!
Je velký a silný! Edenské růže
tká v kadeře jemu světla lom,
teď cítí jarost a odvahu muže,
jak mohutný v pláni si připadá strom.
Ať vlna se vzepne a zčeří a zpeří,
ať loď se mu zachví větrem jak peří,
on žil a plně žil, neb v sebe věří,
jest nesmrtelný v citu tom!