Poslední triumf Petrarkův.
– Juliu Zeyerovi. –
„S hvězd zlatý prach na křídla naše kane,
dál nemůžem, zde démantová skála
vše objímá, můj miláčku a pane!“
A Laura jako velká zoře plála,
a Francesco se díval v mraků šeř,
kde v hloubi samá slunce kolovala;
Pakpak na ty skály, na nichž mnohý keř
plál edenskými poupaty a svítil,
a na ni zas, jež matka, choť a dceř,
Ježjež vše mu byla, pro niž všecko cítil.
Jak druhdy s jejím jménem v písni hrál,
teď její úsměv jako poupě chytil
Aa jakby rozdech růži, jen se smál
a pravil zvolna: ,Ještě výše, drahá,
a výše zas a výše, k Bohu dál!‘
„Když tedy chceš“ – a jemně už se zdráhá,
a tísní křídel andělských dál zas
šla cesta jejich. Kam zrak zpilý sahá,
79
Tamtam květy barev sterých, třpyt a jas,
šli z moře vůně v moře světla spolu
a v moře tónů mísili svůj hlas.
A byli květy dva na jednom stvolu
a perly dvě ve jedné škeble uchu,
a jedny rty u mystického stolu.
A nesli se jak chmýří davem duchů,
kam anděl křídlo, pevně kladli nohu,
však bez hmoty v tom safirovém vzduchu.
A měli poznání a vůle vlohu,
co jeden chtěl, to oba chtěli přec
a jedním dechem lkali: Výše k Bohu!
A křídla kde se spletla u věnec,
on zastavil se, bylo mu tak blaze
jak orlu, úzkou jenž opustiv klec
Hřmíthřmít může vesmírem na volné dráze,
k ní sklonil se a pravil: ,Jako pýří,
hleď, v mhu se tratí ony skalné hráze!‘
Jak v jeseni, když vítr v astrách hýří
a unáší jich pestrobarvý háv,
že samá květná tříseň vzduchem víří:
Tak opozděných andělů zde dav
se ještě vzduchem nes’ – však zanik’ v páře
a vstříc jim kynul světla proud a splav.
80
A kol nich rostla záře, záře, záře!
,Rci, duše drahá, bydlí tam juž bůh?‘
on ptá se blahem roznícené tváře
Výšvýš pozvedaje. „Ano, snů a tuch
ten věčný cíl tam bydlí, brzy nám
se zjeví, až vzplá blesky celý vzduch.“
,A v onom světla bydlí sám a sám?‘
„Ne, miláčku, Smrt u nohou mu sedí
a tiše patří v náruč hvězdným tmám.“
,Jak, Smrt? Mne lekáš svojí odpovědí.‘
A ona: „Je to jako v žití tady,
Smrt s Žitím z kosmu kolébky vstříc hledí,
Smrt s Žitím spřádají vše světa řády.“
A nežli domluvila, obklíčily
je kolem světla zlaté vodopády.
A z nich zjev kráčel vstříc jim velký, bílý
a kynul palmou. ,Rci, to Smrt je snad,
z té věru malý strach se v duši chýlí.
To není hrozný přelud, není kat,
děs lidstva, Hellenská báj tak ji snila.‘
A ona s úsměvem všech rajských vnad:
„Tvá píseň,“ děla, „tak ji proměnila!“
81